Na Twitteru jsem zahlédl pokus sestavit něco jako klub lidí, kteří neviděli ani jeden olympijský přenos. Málem bych se stal jeho nepřihlášeným členem, zkazila mi to zastávka v hostinci ve Velké Lečici, kde měli puštěnou televizi. Ukazovali tam závody jakýchsi lodí, tuším, že to byly kánoe. Zaujalo mě, že kamera lodě sledovala až k cíli a pak byl v levé části jakýsi závoj oddělený od normálního obrazu linkou. Ta linka byla cílová rovina. Lodě do ní vjely a naskočilo pořadí a viděli jsme, kdo vyhrál a za kterou zemi zápolí.
Takhle to bylo napsané! Fuksovi přáli zlato i soupeři. Pomohl mu hlavně klid |
Bylo to přehledné a zároveň mrazivě syntetické: vizualizace prostoru cíle, zobrazení oblasti, po níž toužil každý z těch, kteří v lodi usilovně zápolili. Cílové pole bylo digitální. Byli ty lodě a borci skuteční? Samozřejmě, že ano. To byl jen pošetilý postřeh člověka, kterému je sport celoživotně cizí, takže do tělocvičny chodí jen dvakrát týdně.
Pohybuji se, žiji v prostředí slov a ta se stala předmětem pozornosti, jistěže neporovnatelně méně početného publika, než má olympiáda. Do prostoru je vypustil koordinátor strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn.
