Princip je totiž elementární. Pokud někdo vstupuje do veřejné debaty čistě jako občan, je to naprosto v pořádku a nikdo po něm žádnou zvláštní transparentnost nepožaduje, ani z povahy věci požadovat nemůže. Jiná situace ovšem nastává ve chvíli, kdy určitá organizace systematicky zasahuje do politiky: kupříkladu organizuje kampaně a hlasité demonstrace, mimo jiné i tlačí na přijetí nebo zrušení konkrétních zákonů, anebo (ne)přímo mobilizuje veřejnost proti vládním krokům. Anebo se snaží ovlivňovat voliče.
V takové chvíli už nejde jen o „nepolitickou“ občanskou aktivitu. Jde o faktické působení v politickém prostoru. A právě zde se nabízí jednoduchá otázka: máme právo vědět, kdo takovou činnost reálně financuje?
Myslíte si, že chce vládní koalice umlčet politicky aktivní neziskovky?
Politické strany a hnutí mají v tomto ohledu poměrně přísná a jasná pravidla. Musí mj. zveřejňovat své dárce, transparentně hospodařit a jejich financování kontroluje stát. Je to logické – kdo chce usilovat o moc nebo ji ovlivňovat, musí snést poměrně neúprosnou veřejnou kontrolu.
Báječný svět politických neziskovek
Ergo kladívko, proč by ale podobná elementární transparentnost neměla platit i pro organizace, které sice nejsou politickými stranami, ale reálně se snaží politiku ovlivňovat?
Současný stav je totiž do jisté míry asymetrický. Politické strany a hnutí jsou pod drobnohledem zákona, zatímco některé aktivistické organizace mohou vést velmi intenzivní kampaně, aniž by bylo jasné, odkud jejich peníze pocházejí.
Tady nejsme v Rusku, bouří se opozice. Vadí jí chystaná novela proti neziskovkám |
Veřejnost pak nemá šanci posoudit, zda jde o spontánní občanskou iniciativu, nebo o projekt financovaný konkrétními zájmovými skupinami – ať už domácími či zahraničními.
Požadavek transparentnosti přitom nikoho neomezuje v právu vyjadřovat své názory. Nikdo normální nezakazuje (ani v budoucnu zakazovat nechce) existenci neziskových organizací, nikdo jim nebrání kritizovat vládu ani prosazovat změny zákonů.
Jediné, co se po nich chce (respektive bude chtít), je transparentně přiznat, kdo jejich činnost platí.
Smích podle politického dresu aneb Když je satira jen pro vyvolené |
Mám dlouhodobě za to, že ve skutečně demokratické společnosti by tato základní otevřenost měla být samozřejmostí. Transparentnost není přece žádný trest ani forma cenzury. Je to základní „hygienické pravidlo“ veřejného života. Existuje taktéž mj. ve Spojených státech amerických, které jsou nám v ledasčem vzorem. Nebo již nepatříme na Západ?
Uberme na emocích
Možná by tedy stálo za to ubrat trochu emocí a vrátit se k podstatě věci. Nikdo přece ze Strakovy akademie (ani odjinud) neříká nedemokratické: mlčte.
Říká se jen něco mnohem prostšího: pokud vstupujete do politiky a veřejného prostoru, přiznejte otevřeně, za koho kopete a kdo vás financuje.
V zemi, která si zakládá na demokratických pravidlech, by to opravdu nemělo být považováno za skandální požadavek.
