Otázka je v podstatě jiná. Politické neziskovky ano či ne? V zásadě ano, ale jen a pouze za jedné, jediné podmínky. Taková organizace nesmí být financována ze státního rozpočtu ale z peněz vydělaných vlastní činností a nebo od soukromých dárců. Co například více než 100 neziskovek, zabývajících se začleňováním cikánů do většinové společnosti? Slouží jen k zaměstnávání lidem, jimž se nechce smysluplně pracovat. A takových neziskovek jsou stovky. Docela by mne zajímalo, kolik peněz celkem je jim státem poskytováno. Nikdo nechce neziskovky umlčovat, pouze je přestat platit z peněz všech daňových poplatníků.

A je ta začleňovací neziskovka politická nebo ne?

"Požadavek transparentnosti přitom nikoho neomezuje v právu vyjadřovat své názory. "

Snaha byrokraticky kontrolovat libovolnou neziskovou organizaci není požadavek transparentnosti.

Chtít po neziskovkách pořádajících politické aktivity aby zveřejnily své financování je logické. Po politických stranách se transparentnost financování vyžaduje. Pokud by se totéž nevyžadovalo po neziskovkách, nebylo by nic snazšího než si jako strana zřídit "neziskovku" a tu nechat dělat politické kampaně ve svůj prospěch. Pak by veškerá omezení platná pro strany byla pro kočku.

Co je politická aktivita?

Skvěle napsáno! Velmi srozumitelně! Děkuji

FARA tady měla být už dávno.

Jenomže FARA je něco úplně jiného než chtějí prosadit u nás.

Ano, v USA je FARA. Jenomže FARA je mířená proti něčemu jinému. Proti cizím firmám a státům jenž lobují za svoje zájmy.

Vláda ponechá neziskovky, které mají pro většinovou společnost přínos, takže O.K.

a nejenom odkud peníze pocházejí, ale taky jak se s oněmi penězi zachází - poslat na neziskovky finančák

Zejména jsou jimi královsky placeni zakladatelé a zaměstnanci.

Pro kritiky je asi v pořádku, že někdo vezme peníze, zasype jimi nějaký společenský názor a ten pak vzkvétá, protože je tlačen horem dolem.

Asi kritikům ani nevadí, že takové peníze přicházejí i z Ruska a Číny.

A to si myslíš, že někdo ty peníze z Číny nebo Ruska přes Ruska přizná?

V českém (i evropském) právním řádu naráží snaha o vyčlenění „politických neziskovek“ na několik zásadních bariér. Právně je pravda to, že status „politická neziskovka“ neexistuje – zákon zná spolky, ústavy či nadace, ale nerozlišuje je podle názorového zaměření.

Zde je stručný rozbor toho, proč je selektivní byrokracie problematická:

* Princip rovnosti a diskriminace: Listina základních práv a svobod zaručuje právo se sdružovat. Pokud by stát uvalil speciální administrativní zátěž jen na určitou skupinu organizací na základě jejich obsahové činnosti (např. kontrola moci, ekologie, lidská práva), šlo by o diskriminaci.

* Vágní definice: Protože neexistuje legální definice „politické aktivity“ pro neziskový sektor, jakékoliv vymezení by bylo svévolné. Do definice by mohl spadnout jak spolek bojující za cyklostezky, tak i svaz průmyslu nebo charita upozorňující na nedostatky v sociálním zákoně.

* Judikatura (příklad z Maďarska): Podobné pokusy (např. zákon o organizacích financovaných ze zahraničí) už řešil Soudní dvůr EU. Ten rozhodl, že taková omezení jsou v rozporu s volným pohybem kapitálu a právem na ochranu soukromého života a sdružování.

* Transparentnost vs. Šikana: Stát může vyžadovat transparentnost (např. zveřejňování účetních závěrek v rejstříku), ale tato pravidla musí platit pro všechny typy dané právnické osoby stejně.

Stručně řečeno: Vytvořit speciální „kategorii“ pro nepohodlné organizace bez porušení ústavních principů a mezinárodních závazků je v demokratickém právním státě téměř neproveditelné.

Tvrzení, že vyčlenění „politických neziskovek“ je právně téměř nemožné, je přinejmenším přehnané. Transparentnost subjektů, které aktivně vstupují do politického procesu, není diskriminací, ale legitimním požadavkem veřejné kontroly. Pokud spolek lobbuje za změnu zákonů, organizuje politické kampaně či systematicky ovlivňuje veřejnou debatu, je zcela namístě chtít vědět, kdo ho financuje.

Argument o „vágní definici“ také neobstojí – právo běžně pracuje s pojmy jako lobbying či politická reklama a dokáže je vymezit. A konečně: judikatura EU neříká, že transparentnost je nepřípustná, pouze že nesmí být zneužita k represi. Tvrdí-li někdo opak, zaměňuje požadavek otevřenosti za údajnou „šikanu“. V demokratické politice by přitom mělo platit jednoduché pravidlo: kdo chce ovlivňovat politiku, musí snést i vyšší míru veřejné kontroly.