Řeč není o plošném zvýšení rychlosti, ale o tom, že vyšší limit bude platit pro některé nové úseky dálnic, vybavené speciální technikou. Vzhledem k našemu tempu modernizace dálnic jako základní jednotku takovéhoto úseku použiju dálnici délky 10 km. Porovnávat budu rychlosti od 120 km/h (takhle dost lidí jezdí). Podívám se na teoretickou úsporu času, náklady, emise a odhad společenského přínosu.
Při „základní“ rychlosti 120 km/h projede řidič úsek 10 km za pět minut. Zrychlením na nový limit ušetří teoreticky minutu (zrychlení a brzdění zanedbám). Zrychlení třeba ze 130 na 140 km pak ušetří necelých 20 vteřin. A to nejvýše, neb není jasné, jak často se podaří řidiči chtivému „vysoké rychlosti“ udržet ji při provozu aut, která nemají či nemohou rychleji jet.
Spotřeba obvykle roste s druhou mocninou rychlosti. Auto s dálniční spotřebou 6,5 litru při rychlosti 120 km/h by tak spotřebovalo na novém maximu 10,16 litrů na 100 km. Za to, že si řidič užije vyšší rychlost tak na úseku 10 km, při uvedených předpokladech, zaplatí 8 až 13 korun (rychlosti 140 a 150 proti 120) za nejvýše minutu úspory času. To platí u benzinu, při ceně paliva 35 korun za litr.
Vysoká spotřeba při vyšší rychlosti souvisí s tím, že auto při ní získá větší kinetickou energii. Ta je při rychlosti 120 km/h u auta s hmotností 1500 kg zhruba 0,8 MJ. Při nově povolené rychlosti by dosáhla hodnoty o 56 procent vyšší – 1,3 MJ. V čem to je důležité? V okamžiku, kdy dojde k nehodě, neb v ní se během chvíle musí energie „vyčerpat“. Velikost „rány“ při rychlosti 150 km/h tedy není o čtvrtinu vyšší než při rychlosti 120 km/h, ale o víc než polovinu.
Předražená přidaná hodnota
Společenský přínos v tom, že části lidí udělá radost „větší vrrrr“ jejich auta, se zřejmě dobře měřit nedá. Stejně tak jako pocit „větší svobody“, který možná části lidí skutečně přinese.
Obvykle se přínos takovéhoto kroku měří pomocí „ušetřeného času“. Fikce ekonomického propočtu stojí na představě, že část lidí využije čas ušetřený rychlou jízdou k tomu, že budou vytvářet „hodnotu“. Jde jistě o koncept diskutabilní, neb z toho pohledu snižuje HDP třeba přestávka na kafe, která ale může zabránit nehodě z únavy. Zřejmě je to ale jediná cesta, jak zvýšení povolené rychlosti ekonomicky uchopit.
Pokud bychom se snažili „dát to do čísel“, na webu jsem objevil údaj o přidané hodnotě vytvořené na hlavu v sektoru ICT, která dělá kolem dvou milionů na rok. Na odpracovanou minutu je to necelých 16 korun. Kdybychom propočítali přidanou hodnotu z celého HDP na hlavu na hypoteticky odpracovanou minutu, dostaneme se níže, na 5,5 koruny. Takto získaná přidaná hodnota je tedy docela draze zaplacená.
Lze předpokládat, že vyšší rychlost bude nejen na úsecích, které jsou nové a vybavené náležitou technikou, ale jen v případě, kde nebude příliš silný provoz. Vyjdeme-li z toho, že v Německu se odhaduje, že nad 160 km/h jezdí nízké jednotky procent a že vyšší rychlost u nás využije například pět procent aut, tak na úseku s vytížením 20 000 osobních aut se bavíme o tisícovce aut denně. Ta by na úseku 10 km teoreticky vytvořila prostor pro navýšení HDP (dle uvedené ilustrace) mezi 5000 a 16 000 (a to pro případ, že v autě jede produktivní ajťák nebo průměrný občan, při nižším čísle). Jejich řidiči by dle propočtu při zrychlení ze 120 na 150 zaplatili při tankování o skoro 13 tisíc korun denně navíc.
Pokud bychom se dostali třeba na tři úseky po 10 km, tak by při tomto výpočtu činil horní odhad „společenského zisku“ 17,5 milionu korun za rok. Ovšem zrychlení ze 120 na 150 km/h s sebou nese také nárůst emisí. Dle stejných předpokladů by při něm jedno auto spotřebovalo o 0,36 litru víc každých 10 km. Auto spalováním jednoho litru paliva vyprodukuje kolem 2,5 kg CO2. Propočet 3 úseky x 10 km x 5 % aut by pak dal 98 tun CO2 navíc (a ty bude naše země muset ušetřit jinde) či necelých 400 tisíc litrů spáleného benzinu (který budeme muset dovést).
Vyšší spotřeba (z kapes řidičů) a vyšší emise ale nejsou jediný náklad. Jak uvádí ministr, tyto dálnice budou vybaveny nadstandardní technikou včetně dynamického řízení rychlosti. Zdá se, že u nás ho použijeme na otevření možnosti k minutovým úsporám na desítkách kilometrů pomocí rychlejší jízdy. Soud o účelnosti nechť si udělá každý stejně jako o tom, zda tato drahá technika ušetří více času u městského hustého provozu, nebo u zvýšení maximální rychlosti. O cenovce těch dodatečných investic při tom nechci spekulovat.
Desítky vteřin úspory
Navýšení investic proto, aby na desítkách kilometrů dálnic u nás mohli řidiči ušetřit jednotky minut na jednu jízdu, na první pohled postrádá smyslu. Bylo by jasným kandidátem na úspory, které naši zemi budou muset provázet mnoho dalších let. Navíc, při našem ne zcela skvělém vozovém parku a vysokém provozu nákladních aut s rychlostí do 90 km/h je koexistence kamionů, aut jedoucích rychlostí do 120 km/h a těch, kdo auto rozjedou na nové legální maximum, zárukou toho, že z minut budou nanejvýš desítky vteřin úspory, doprovázené (snad jen) stresem.
Aktivita ministerstva dopravy ve věci navýšení rychlosti jasně kontrastuje s jeho pasivitou, s níž (ne)řeší v EU dohodnutý pokles emisí z dopravy.
