Bylo to asi nejvýznamnější, nikoliv však jediné takové setkání. Historicky pohlédnuto se spolupráce mezi NKVD a Gestapem nedatovala až od rozdělení Polska mezi Německo a SSSR v září 1939.
Když po uchopení moci nacisty v r. 1933 němečtí levicoví aktivisté byli vypovězeni, uprchli či se jinými cestami dostali do SSSR, netušili, že budou v období tzv. velkých čistek v letech 1937-39 NKVD zatčeni, odsouzeni za „špionáž pro Německo“ a nakonec v rámci snah o dobré diplomatické vztahy vydáni do Třetí říše (nejprominentnější mezi nimi byli asi bývalý šéfredaktor stranických novin Německé komunistické strany Die rote Fahne Heinz Neumann a jeho žena Margarete; ta přežila gulag a na rozdíl od manžela i věznění v Německu, mj. v koncentračním táboře Ravensbrück, který – trochu neuvěřitelně, ale asi pravdivě – po válce ve svém životopise ve srovnání s pobytem v sovětských táborech označila za „zotavovnu“).
Od Mnichova přes Moskvu a Jaltu zase do Mnichova |
Nejprve šlo o jednotlivce, poté, co byla 5. ledna 1938 podepsána oficiální dohoda o vzájemném vydávání takových osob, již o desítky, a po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov dokonce o stovky lidí, které v původní vlasti čekalo v tom absolutně nejlepším případě uvěznění.
Skutečným problémem obou stran po okupaci a rozdělení Polska na podzim 1939 však byl polský odboj obracející se shodně proti oběma okupačním mocnostem.
Jejich bezpečnostní složky proto výrazně zesílily spolupráci. Již 28. září, ještě před kapitulací polské armády 6. října, se Německo a SSSR dohodly, že „obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou polskou propagandu, která se týká území druhé strany. Budou potlačovat všechny počátky takové propagandy na svých územích a vzájemně se informovat o vhodných opatřeních za tímto účelem“.
V následujícím měsíci vysocí důstojníci NKVD a Gestapa zasedli nad uvedenou problematikou k jednacímu stolu v (čerstvě) sovětském Lvově, další jednání se konala koncem listopadu ve Wehrmachtem nejprve dobytém, ale následně na základě smlouvy Ribbentrop-Molotov sovětským spojencům Německa předaném Brestu Litevském a později v Přemyšlu rozděleném řekou San na německou a sovětskou část.
Dorota, kašpar, janek, rebeka, matěj, jarda a jejich souputníci |
Kromě výměny válečných zajatců majících trvalý pobyt v opačné části okupované země zde bylo dohodnuto mj. vydání 150 sovětských vězňů z doby stalinských čistek do Německa.
Od 20. února 1940 pak němečtí a sovětští zástupci jednali v Zakopaném v německé okupační zóně na bezpochyby nejdůležitějším takovém setkání mezi Gestapem a NKVD – program setkání byl velmi obšírný, trval až do 2. března. Za pozornost přitom stojí, že vedoucím německé delegace byl Adolf Eichmann, pozdější hlavní architekt holokaustu.
Poslední kolo jednání mezi NKVD a Gestapem se uskutečnilo v Němci obsazeném Krakově mezi koncem března a koncem dubna 1940. Ústředním bodem jednání bylo přitom nastavení mechanismů spolupráce na potlačení sílícího polského odboje v obou okupovaných částech země. Poté se německá strana již soustředila na západní tažení (započaté 10. května 1940 přepadením zemí Beneluxu) a další jednání se tak neuskutečnila.
Že to nemá vztah k dnešku… no, možná ne. Ale kdo ví, s kým budou ruské tajné služby ochotně spolupracovat zítra, pozítří či za rok: západní civilizaci nepřátelských organizací, a dokonce i států, které si s nacisty v lecčems nezadají, je na světě docela dost.
