Přinejmenším zčásti byla podnětem k takové závěti podivná náhoda: v r. 1888 zemřel Nobelův bratr Ludvig, leč jedny francouzské noviny si spletly zesnulého s jeho bratrem Alfredem (který tehdy žil v Paříži), a ten si tak mohl přečíst zprávu o své smrti, navíc pod nevelmi lichotivým titulkem „Le marchand de la mort est mort“ (“Obchodník se smrtí zemřel“), který mu ozřejmil, jak na něj, vynálezce a výrobce dynamitu a také munice a zbraní, asi bude po jeho skutečné smrti pohlíženo. To Alfreda Nobela přivedlo k zamyšlení nad smyslem nahromaděných peněz, které pak vyústilo ve zmíněnou závěť.
Jako inženýr a praktik se rozhodl, že ceny budou udělovány za vědecké objevy ve fyzice, v chemii a ve fyziologii nebo medicíně, jako čtenář k tomu přidal cenu za literární tvorbu a jako „obchodník se smrtí“ ještě doplnil oblast mírových snah.
K tomu nemohu nepoznamenat, že mne trochu mrzí, že se tak ceny neudělují za dílo v oblasti humanitních věd (literární tvorba není vědecká disciplína) a samozřejmě v královně věd matematice. Občas se uvádí, že Nobel se rozhodl neustanovit cenu za matematické objevy proto, že jeho manželka měla poměr se švédským matematikem Gostou Mittagem-Lefflerem, což je ovšem nesmysl už proto, že se Nobel nikdy neoženil (byť asi nějaké milostné vztahy prožil).
Což je snad vhodný oslí můstek k tomu, že Nobel měl celoživotní, avšak pravděpodobně pouze platonický vztah s pacifistkou a spisovatelkou Berthou von Suttnerovou, která za svobodna, tedy ještě jako v Praze rozená Bertha hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova, byla po krátkou dobu několika týdnů Nobelovou osobní tajemnicí.
Věneček uvitý z volebních lístků |
Údajně právě ona jej v pozdější korespondenci definitivně přesvědčila o potřebě ustanovit i cenu za mírové snahy (jež jí pak byla za rok 1905, tedy devět let po Nobelově skonu, i udělena). A ještě je potřeba dodat, že není málo matematiků, kteří dostali Nobelovu cenu v jiných oborech (typicky za aplikaci matematických postupů v příslušné vědě), a za r. 1904 dostal dokonce cenu za literaturu španělský matematik José Echegaray y Eizaguirre (byť to bylo za jeho literární, zejména dramatické dílo – kritiky občas dehonestované proto, že zápletky údajně mají podobu rovnic a matematických úloh).
Aktuálně, zejména samozřejmě vzhledem k neskrývaným ambicím Donalda Trumpa, je nejzajímavější podívat se právě na historii Nobelovy ceny míru, zejména proto, že ji získali již čtyři prezidenti Spojených států. Hned rok po Bertě von Suttnerové byla udělena Theodoru Rooseveltovi za jeho (úspěšnou) snahu o uzavření míru mezi Ruskem a Japonskem po rusko-japonské válce.
V roce 1919 ji dostal Woodrow Wilson, a to zejména za rozhodující roli při koncipování a ustavení Společnosti národů – paradoxem přitom je, že USA se pro odpor izolacionistických zákonodárců nakonec členem Společnosti nestaly. (Za zmínku stojí, že v r. 1945 Nobelovu cenu míru za podíl na vzniku Organizace spojených národů nedostal F. D. Roosevelt, protože toho roku zemřel a cenu lze udělovat jen živým, ale jeho ministr zahraničí Cordell Hull.)
Trochu jiný případ je Jimmy Carter, prezident USA v letech 1977–1981, jenž získal Nobelovu cenu míru za rok 2002, tedy až dlouho po ukončení prezidentského mandátu – byla mu udělena za jeho celoživotní úsilí o mírové řešení konfliktů, zejména za vůdčí roli v urovnání vztahů mezi Izraelem na straně jedné a Egyptem a Jordánskem na straně druhé.
Zatím poslední v řadě je Barack Obama, jemuž byla cena udělena hned v roce jeho nástupu do úřadu (2009), a je tak asi jediným laureátem Nobelových cen vůbec, jenž byl oceněn jaksi dopředu (Nobelova podmínka prokázání největšího přínosu lidstvu v minulém roce je sice porušována prakticky ve 100 % případů, avšak jinak vždy tím, že se uděluje za zásluhy značně dávné – např. náš Jaroslav Heyrovský byl oceněn v r. 1959 za objev polarografie z r. 1922).
Ta nejzajímavější aktuální otázka samozřejmě je, jakou šanci má Donald Trump v příštím roce. Na Nobelovu cenu míru byl již navržen několikrát, jeho největším dosavadním úspěchem jsou Abrahámovské dohody, díky nimž došlo k urovnání vztahů mezi Izraelem a některými arabskými státy, ovšem pokud by se podařilo uskutečnit jeho mírový plán pro Pásmo Gazy, který by navíc přinesl i další normalizaci vztahů židovského státu, na prvním místě samozřejmě se Saúdskou Arábií, Trumpovy naděje by jistě výrazně vzrostly.
Je však na druhou stranu pravda, že o udělení ceny rozhoduje Nobelův výbor volený norským parlamentem (na rozdíl od ostatních cen, které uděluje Královská švédská akademie věd – tak to určila Nobelova závěť, a to proto, že v té době tvořily Švédsko a Norsko unii, tedy z dnešního pohledu jeden federální stát), a jeho rozhodnutí jsou – diplomaticky vyjádřeno – málo předvídatelná.
