To se bohatě naplnilo právě při vyhlašování letošních laureátů. Trojice ve Spojených státech působících ekonomů Daron Acemoğlu, Simon Johnson a James Robinson ji získala za vysvětlení toho, proč jsou některé země chudé a některé bohaté.
Kouzlo, které přináší bohatství, není v přírodním bohatství – vlastně bohatými se stanou po nějaké době dlouhodobě hlavně země přírodou nepříliš obdařené – ale jsou to instituce. Institucemi se tady rozumí nejen kamenné instituce, jako jsou banky, soudy či parlamenty, ale i to, jak lidé jednají a jak obvykle fungují společenské vztahy.
Tedy instituce ve smyslu, ve kterém jsou používány spíše v sociologii či politologii. Ostatně jeden z letošních nobelistů, kterého jsem mimochodem měl možnost potkat, James Robinson, není čistý ekonom a je to také politolog. Instituce letošní nobelisté rozdělují na extraktivní a inkluzivní.
Dvě různé poloviny téhož města
Velmi jednoduše řečeno, extraktivní instituce jsou vytvořeny tak, že přesunují podstatnou část bohatství k bohatým a mocným a neumožňují většině podílet se opravdu na moci, spíše se ji snaží kontrolovat. Inkluzivní naopak umožňují lidi zapojit do určité míry do rozhodování o jejich budoucnosti, vytvářejí větší jistotu a nakonec rozdělují i bohatství ve společnosti rovnoměrněji. A to vede k většímu bohatství celé společnosti.
Nobelovu cenu za ekonomii získali experti za výzkum nerovnosti mezi státy |
Ve své knize vydané v Česku pod názvem „Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby“ to Acemoğlu a Robinson demonstrují na městě Nogales, které je rozděleno hraničním plotem a jehož jedna polovina je v USA a druhá v Mexiku. I když jsou si etnicky a historicky obě poloviny města velmi podobné, americká půlka je bohatá a prosperující s vládou práva, zatímco mexická část je v porovnání s tím chudá a se zárukami pro osobní majetek a bezpečí je to tam dost na štíru. Důvodem je to, že zatímco v USA jsou instituce inkluzivní, v Mexiku extraktivní.
Přitom obě poloviny města leží v demokratických zemích. Jenže, jak mě upozornil profesor Robinson, nejde o formální demokracii, ale právě o již zmíněné instituce, tedy fungující systémy ve společnosti. Ve skutečnosti je vliv prostých obyvatel Mexika na politiky mnohem menší než vliv voličů ve Spojených státech.
Na druhou stranu, jak upozorňuje Robinson, v historii existovaly i případy, kdy nějaká země měla parlament volený jen vybranými lidmi a nereprezentativní vlády, ale z různých důvodů musely takový parlament i vláda dbát na vůli značné části obyvatel vyjádřenou různými spolky či hnutími adresujícími své požadavky vládě. Přitom skutečnou fungující demokracii, jak ukázali Acemoğlu a Robinson ve své další knize s názvem „Úzký koridor“, je velmi těžké vybudovat a udržovat.
Už „jen“ posun od extraktivních k inkluzivním institucím je velmi těžký, a nejen proto, že státy mají velkou historickou „setrvačnost“ svých institucí. Vládci se brání, protože mají o co přijít, a nevěří, že nakonec i oni budou mít prospěch z nového systému.
Pro úspěšný obrat směrem k demokracii je proto třeba, aby se takové revoluce zúčastnilo co nejvíce lidí a to se většinou děje, když je taková revoluce nenásilná, poklidná. Vlastně je to i vysvětlení pro naši velmi úspěšnou sametovou revoluci. Svým způsobem je Acemoğluova a Robinsonova teorie i zdůvodněním toho, proč si zachovaly odcházející komunistické elity u nás část své ekonomické moci, protože pak se snadněji pustili té politické.
Instituce a oligarchové. Čerství nobelisté naznačují, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé |
Pro fungující demokracii je pak třeba udržet celý systém v „úzkém koridoru“ mezi chaosem a diktaturou. Neboli vytvořit takový stát, který je dost silný na to, aby neumožnil chaos a vytvoření strnulých institucí, a zároveň dbát na to, aby nevznikl příliš silný stát, který by umožnil ambiciózním vůdcům zavést diktaturu. I proto, že je to těžké, je demokracií tak málo.
Krátkodobá prosperita autokratů
A jak je to s bohatstvím, institucemi a demokracií? Jak mi vysvětlit profesor Robinson, extraktivní instituce brzdí dlouhodobě ekonomický rozvoj, zatímco ty inkluzivní ho podporují. Přitom tento tiše hovořící zdvořilý ekonom a politolog zdůrazňoval slovo dlouhodobě.
I autokratický nebo diktátorský systém může prosperovat, dokonce může ekonomicky růst o dost rychleji než nějaká demokracie. Nemusí se totiž na nic ohlížet, může soustředit síly a zdroje a může dokonce získat i lidovou podporu. Klíčové ovšem je, že to funguje jen krátkodobě, byť tahle krátkodobost může trvat celá desetiletí. Může pak následně experimentovat i s určitým uvolněním v ekonomické oblasti a podpořit tak další růst ekonomiky.
Přesně tohle udělala Čína. Podle profesora Robinsona ji ale nečeká zářná budoucnost, naopak. Uzavírání se Číny a snaha o přímou kontrolu nad zdroji, což začalo rychle postupovat po nástupu současného prezidenta Si Ťin-pchinga, povede nakonec k úpadku Číny. K tomu dodejme, že něco takového zřejmě mnohem rychleji uvidíme v Rusku, kde mohou být podnikatelé snadno připraveni o svůj majetek prominenty režimu a kde se stal prezident Vladimir Putin vůdcem, jehož politiku nelze bez riskování pracovního místa či osobní svobody zpochybňovat.
