Každá civilizace potřebuje nějakou řídící strukturu. Ta je vždy založena na nějakém typu institucí. Nemusí to být pouze úřady. Instituce podle Darona Acemoğlu zahrnují i soukromý sektor, organizace, burzy atd. Včetně států samotných. Acemoğluova klasifikace však nebere v úvahu, kdo danou instituci založil nebo vlastní: rozlišuje pouze dva základní typy.
Široká účast občanů
Prvním typem jsou inkluzivní instituce. Umožňují občanům širokou účast na hospodářském a politickém životě. Chrání vlastnická práva, spravedlivě prosazují zákony a umožňují lidem rozhodovat o vlastním životě (např. zakládat podniky, investovat atd.). Tyto instituce vytvářejí pobídky pro inovace, investice a úsilí, což vede k dlouhodobému hospodářskému růstu. Pobídkami zde ovšem nemíníme dotace, nýbrž pouhé nastavení systému, aby se podnikání a práce vyplatily.
Jinými slovy, inkluzivní instituce vám poskytne funkční podnikatelské prostředí a neokrade vás o výsledky vašeho úsilí. Ano, pravděpodobně budete muset platit nějaké daně, protože nic není zadarmo, ale nejde o daně konfiskativního rázu. Inkluzivní instituce vás nechce vysát do mrtě. (Terminologická poznámka: podobnost s „inkluzivitou“ etnického či genderového charakteru je čistě náhodná.)
Učebnicovým příkladem inkluzivní instituce je Anglie po roce 1688. Tehdy došlo ke „slavné revoluci“ (Glorious Revolution), která dosadila na trůn Viléma Oranžského a modernizovala Anglii po vzoru tehdy nejpokrokovějšího státu, jímž bylo Nizozemsko. Nové uspořádání bylo výhodné pro obchodníky a podnikatele a vytvořilo podmínky pro budoucí nástup průmyslové revoluce.
Moc v rukou úzké elity
Naproti tomu extraktivní instituce – což je druhý typ – soustřeďují moc v rukou úzké elity. Jsou strukturovány, aby využívaly zdroje většiny ve prospěch malé vládnoucí třídy. Tyto instituce potlačují inovace a motivují elitu, aby si udržela svou moc. Toto uspořádání neodvratně vede k hospodářské stagnaci a často i k nestabilitě.
Nobelovu cenu za ekonomii získali experti za výzkum nerovnosti mezi státy |
Příkladem mohou být autokracie, kde jsou omezeny politické a ekonomické svobody nebo koloniální systémy určené k získávání zdrojů z dobytých území. Extrémním příkladem je Severní Korea, kde celý systém slouží maximalizaci bohatství a moci jediného člověka.
Acemoğlu a Robinson zdůrazňují, že extraktivní instituce mohou někdy dosáhnout krátkodobého hospodářského růstu, zejména pokud je centralizovaný stát schopen mobilizovat zdroje (např. prostřednictvím nucené práce nebo monopolní kontroly). Tyto zisky jsou však často neudržitelné, protože extraktivní režimy nevytvářejí potřebné pobídky pro inovace, investice a technologický pokrok, které jsou pro dlouhodobý růst nezbytné. Vzpomeňme například na Venezuelu.
Dále je třeba zmínit tzv. železný zákon oligarchie. (Ten sice letošní laureáti neformulovali, ale citují jej.) Když elity získají moc, mají tendenci strukturovat instituce tak, aby zachovaly svou kontrolu a oslabily hlas většiny. Znamená to, že společnosti mají často problém přejít k inkluzivnějším systémům bez neustálého tlaku zdola. Elity se obvykle brání reformám, které by oslabily jejich vliv, což posiluje začarovaný kruh nerovnosti a nedostatku příležitostí pro širší vrstvy společnosti.
Mezi chaosem a autoritářstvím
Açemoglu a Robinson dále tvrdí, že existuje úzký koridor, kde existuje křehká rovnováha mezi státní mocí a individuálními svobodami. Příliš malá kapacita státu může vést k chaosu, zatímco příliš velká může vést k autoritářství. Pouze v rámci tohoto „úzkého koridoru“ může společnost dosáhnout prosperity a současně svobody.
Příkladem může být Rusko, kde selhání státu v 90. letech vedlo k nástupu autoritativního režimu. Putinův stát však není čistě extraktivní, neboť lze ukázat, že ve srovnání se SSSR došlo k výraznému růstu životní úrovně díky otevření možnosti soukromého podnikání. Odtud zřejmě pramení vysoká míra loajality většiny Rusů vůči režimu: že Putin zbohatl zcela závratným způsobem, tolik nevadí, když není nutné stát frontu na chleba jako kdysi!
Ruskou federaci, podobně jako Čínu, lze řadit k hybridním institucím. Ano, přispěly k ekonomickému prospěchu širokých vrstev, ovšem jejich elity drží absolutní moc a mají ekonomická privilegia, která by v čistě inkluzivním institucionálním uspořádání nebyla možná.
Vzniká otázka, kam v této klasifikaci zařadit Evropskou unii. Její členské státy v historii zbohatly díky inkluzivním institucím – ale proč ona samotná nyní prochází érou hospodářské stagnace a technologické nemohoucnosti?
Možná proto, že unijní elity necítí zodpovědnost vůči voličům. Nejsou koneckonců voleny. Nemají žádnou přímou motivaci zlepšovat podnikatelské prostředí – naopak jsou silně motivovány maximalizovat svoji přerozdělovací a regulatorní moc. Vzniká podezření, že se projevuje železný zákon oligarchie.
