Han Kang – autorka románů Vegetariánka, Kde kvete tráva a Bílá kniha, do češtiny převedených Petrou Ben-Ari – si podle švédské poroty cenu zasloužila za svou „intenzivní básnivou prózu, která se vyrovnává s dějinnými traumaty a odhaluje křehkost lidského života“. Trochu fráze. Intenzivní výraz a mix osobního s obecným, přítomného s dějinným – to se dá naroubovat skoro vždycky skoro na cokoli. Jenže u Han Kang to funguje překvapivě dobře.
Osobní je její Bílá kniha, elegie za „vzdálenou blízkou“, hrdinčinou starší sestrou, která kdysi zemřela jen pár hodin po narození. Bílá barva tady hraje zásadní, významotvornou roli: je symbolem jak smrti, tak znovuzrození – třeba právě v autorčině fikčním světě.
Dějinnou stopu sleduje román Kde kvete tráva. Je to próza-dokument na téma jednoho z nejbrutálnějších masakrů, kterého se dopustil jihokorejský režim na svých civilistech. Pod falešnou vlajkou boje proti spiknutí komunistů rozbila armáda protest proti autoritativní vládě. Navíc ve městě Kwangdžu, kde se Han Kang v roce 1970, dekádu před masakrem, narodila.
Vzepřít se masu i patriarchátu. Nobelovu cenu za literaturu získala Han Kang |
Intenzivní básnivý výraz má pak její nejslavnější próza Vegetariánka. Ta líčí prudkou reakci okolí na hrdinčino rozhodnutí přestat jíst maso; jeden člověk ji pro to odmítá a ponižuje, druhý zneužívá – a hlavní postava se čím dál rychleji točí v sestupné spirále propukající psychózy.
Zbytky sněhu
Výbor Nobelovy ceny za literaturu ukazuje, že sázky se moc nevyplácejí. Letos nabízely kanceláře nejvyšší kurzy na následující šestku: Can Xue, Haruki Murakami, Margaret Atwoodová, César Aira, Gerald Murnane a Thomas Pynchon.
Pro českého čtenáře to byla docela slibná konstelace: minimálně čtyři totiž zná, a minimálně dva víc než dobře. Atwoodová s Murakamim jsou v českých překladech jako doma, jejich jména i tituly jejich knížek tady rezonují víc než silně, minimálně Kafka na pobřeží a Příběh služebnice.
Pynchonovi u nás rozumí intelektuální underground, určitě jeho „mutimediálnímu grotesknímu polothrilleru“ Městečko Vineland.
A Can Xue, v přepisu Cchan Süe? Tu známe ze skvělého, i když trochu utajeného výboru Tanec temné duše (2013), knížky povídek, které povahou až nápadně souznějí s tradicí evropského, a tedy i toho našeho surrealismu. S jeho imaginativním potenciálem, fantazijními výboji – a taky s vnitřní revoltou: „cchan süe“ totiž znamená „zbytky sněhu, které odmítají roztát“.
Překvapení nad stereotyp
Výbor nobelovky pracuje tak trochu jako ty „zbytky sněhu, co odmítají roztát“. To překvapivé žonglování s vítězi si totiž vzali nejspíš jako program. Cena dávno není jenom za literaturu, je v tom mnohem víc.
Stačí připomenout laureáty z poslední pětiletky: Jon Fosse, Annie Ernaux, Abdulrazak Gurnah, Louise Glück, Peter Handke. Temná a chladná dramata ze Skandinávie. Nostalgické obrázky z osobních dějin šarmantní Francouzky. Výkres pestrobarevného světa Afriky, traumatizované kolonizací. Subtilní básnická pozorování aktuálního i věčného. A konečně řečové a situační provokace a experimenty jednoho Rakušana.
Korejci a důvěra. Na veřejných místech nikdo krádež neočekává |
Estetiku a umění tady jasně sleduje – politika. Výbor musí držet nobelovku v globální rovnováze. Brát v potaz západ i východ, sever i jih, všechny ty dramatické pohyby na širokém poli světové politiky, společnosti, kultury. Takže nejenom text, ale taky národnost, gender, věk, dějinná zkušenost – ať už osobní anebo kolektivní.
Co je za tím? Snaha být prostě se světem zadobře? Obavy z definitivní ztráty renomé, které před necelou dekádou nabouraly související kauzy sexuálního obtěžování a vynášení informací o laureátech?
Ono je to nakonec jedno. Překvapení je totiž určitě živější a nosnější koncept než stereotyp.
Setrvale rostou
Ještě před pár lety mohla být jedním z těch překvapení nobelovka pro Milana Kunderu. Šuškalo se toho hodně pro i proti. Loni ale spisovatel zemřel. Otevřela se tím otázka, kdo další.
Mezi nominovanými se v posledních letech objevili opakovaně Ivan Klíma a Pavel Kohout. To je samozřejmě mimo, tihle dva jsou spisovatelé evropského, spíš středoevropského dosahu a významu. Notabene poslední z autorské generace šedesátých let, později spjaté s disentem, kontrakulturou sedmdesátek a osmdesátek.
Po devětaosmdesátém, a ještě spíš po roce 2000 jsou ve hře jiná jména. Aktuálně nejvíc Kateřina Tučková, Radka Denemarková a možná ještě Jáchym Topol. Mají renomé, mají překlady do desítek jazyků – a hlavně (s výjimkou Topola) setrvale rostou.
Takže možná za pět, za deset let? Uvidíme. Do té doby výbor Nobelovy ceny za literaturu přichystá světu jistě ještě nejedno překvapení.