Je to zkrátka dost osobní téma, tedy lze začít osobně. Autor těchto řádek považuje 17. listopad 1989 a to, co po něm přišlo, za největší satisfakci svého života, vlastně za zázrak. I kdyby byl probuzen ve tři v noci, i kdyby měl v sobě deset piv, řekne, že dnešek je jednoznačně lepší než normalizační (Husákův a Jakešův) komunismus.
Samozřejmě ale ví, že mnozí se na to dívají jinak, někteří i zcela opačně. Nemá s tím problém a nikdy by ho nenapadlo chtít tyto lidi převychovávat. Třeba k obrazu „liberální demokracie“, jak je dnes módní. Přesto se přizná k jedné věci. Poněkud ho zarazilo, že kladné hodnocení polistopadové skutečnosti u nás není postojem zcela většinovým. Sdílí jej většina společnosti, ale nikoliv většina absolutní.
Že by svoboda selhala?
Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zveřejnilo výsledky důkladného průzkumu, prováděného v létě. Ve hrubém shrnutí z něj plyne toto: 43 procent lidí vnímá polistopadovou éru jako lepší než normalizační komunismus, pro 16 procent je dnešek horší než poměry před rokem 1989 a pro 37 procent zhruba srovnatelný.
Výročí revoluce připomenou besedy i prolomení symbolické berlínské zdi |
Podíváme-li se do detailů (tisková zpráva CVVM obnáší 18 stran hutného textu proloženého tabulkami a grafy), narážíme samozřejmě na nuance. Řekněme rovnou, že na nuance často nepřekvapivé a očekávatelné. Dnešek si jasně vede lépe v možnostech cestování, přístupu ke vzdělání, informacím a podobně. Hůře si vede v oblasti bezpečnosti občanů či sociálních jistot.
Ale tyto detaily běžný člověk, konzument informací, asi moc nevnímá. Z agenturní zprávy mu ulpí nejspíše to, že jen 43 procent lidí považuje dnešek za lepší než komunismus. A možná i neblahý trend. Vždyť ještě před pěti lety považovalo „dnešek“ za lepší než předlistopadovou éru 49 procent respondentů. Za horší jen 12 procent, dnes je to 16 procent.
Znamená to snad, že to, co přišlo po komunismu, hlavně svoboda a vše rizikové, co se od ní odvíjí, selhává? Že v očích nemalé části občanů už selhalo? Pro nějakou část populace to jistě platí. Ale určitě platí i to, že se mění i optika. Průzkumníci z CVVM totiž po respondentech chtěli, aby posuzovali to, co se změnilo před 35 lety.
„Průměrnému Čechovi“ je 44 let
Nic proti tomu, průzkumy na takové otázky se běžně dělají, není důvod tento zpochybňovat. Ale je dobré si uvědomit, z jakého odstupu ten poměr (předlistopadová versus polistopadová éra) lidé hodnotí. Autoři průzkumu pochopitelně zahrnuli i kategorii věku, ale stejně.
Zkuste si představit, že se píše rok 1953, tísní vás Zápotockého měnová reforma i atmosféra politických procesů a máte odpovídat na to, jak hodnotíte revoluci v říjnu 1918, zda byla lepší éra předříjnová či poříjnová. I tam byl odstup 35 let. Jasně, tento příměr je vyhrocený, dnes není ani totalita, ani nehrozí politické procesy, ale ten odstup je pro hodnocení fakt velký.
Bratři ve při. Proč si Češi už více než sto let myslí, že rozumějí Slovákům, ale přitom jsou úplně mimo |
V těchto situacích pomůže ukazatel, jakým je věkový medián. Nevypovídá o pravděpodobné délce dožití, ale udává věk „průměrného občana“. Věk dělící společnost na polovinu starších a polovinu mladších. U nás je věkový medián 43,9 let.
Jinými slovy, „průměrný Čech“ se narodil na přelomu let 1980/1981. „Sametovou revoluci“ zažil ve věku devíti let. A teď si zkuste představit, jak s touto zkušeností může poměřovat éru předlistopadovou a polistopadovou. Při nejlepší vůli se nelze vyhnout zkreslení.
Ještě vyhrocenější je to v Afghánistánu, kde věkový medián činí 19,9 roku. Takže „průměrný Afghánec“ se narodil na přelomu let 2004/2005. Co může vědět o životě za krále, za sovětské invaze, za nástupu Tálibánu v roce 1996? Pak se nelze divit, že tamní většina osobně neznala nic než americkou okupaci a návrat Tálibánu brala jako návrat nějakých pravidel.
Když už tento text začal osobně, může osobně i skončit. Mám zkušenost s tím, jak devítiletí hodnotí dějinné zlomy. Bylo mi devět let, když do Československa v srpnu 1968 vtrhli Sověti. Měl jsem od počátku jasno, že je to něco zlého a nepřijatelného. Ale kdybych měl podle toho poměřovat éru před a éru po, éru reformního komunismu a éru normalizace, objektivně bych to nedokázal. I proto teď beru s rezervou, že tolik „devítiletých“ Čechů chválí normalizaci.
