„Inteligentní postoj osoby ve funkci prezidenta České republiky vůči naší žádosti, který máte nyní možnost předvést, by byl za Českou republiku jasným roztrháním Washingtonského paktu a odsouzením myšlenky Maastrichtské smlouvy. Byl by to Váš historický okamžik,“ píšou Václavu Klausovi. Nepochybně mají pravdu, jen soudím, že to není ten historický okamžik, po kterém by český prezident toužil.
Trochu mě překvapuje, že právě aktivisté Národního odporu touží bojovat za islámskou republiku -nezdá se mi, že by to bylo v souladu s jejich idejemi. „My, nositelé hodnot dějin veškerenstva, my, dědici nejvyšší kultury, my, potomci prvních vlajkonošů slávy, my, rytíři cválající na plavých koních, my, vojáci třímající v rukou pero i meč, my, odpůrci zhoubných a zločinných myšlenek nepřítele, my, aktivisté Národního odporu,“ píšou o sobě ve svém manifestu. A jedním dechem tam mluví o „přímém ohrožení naší civilizace“. Tak které naší, prosím?
Nejde ani tolik o to, že nabubřelá slova o nositelích hodnot veškerenstva jsou směšná. I jiné manifesty se často oháněly velkými slovy, která měla zakrýt nebo aspoň vylepšit skutečné záměry svých tvůrců. Spíš by mě opravdu zajímalo, kterou kulturu vlastně pokládá hnutí Národní odpor za tu „nejvyšší“. Českou? (Čechy Čechům!) Nebo evropskou? Nebo snad islámskou? A v tom případě - kterou islámskou?
V manifestu se ohánějí rasou a mluví o „teritoriu našich praotců“, což by nasvědčovalo tomu, že jde o rasu (a kulturu?) slovanskou. Lze samozřejmě namítnout, že celý manifest Národního odporu je prostě blábol (což skutečně je) a nemá smysl se jím zabývat, že přece nejde o slova, ale o to, co ti lidé fakticky dělají.
Myslím však, že slova a myšlenky jsou důležité, lidé jsou ochotni za myšlenky bojovat a jsou za ně ochotni i umírat. V tomto případě se však pozitivní myšlenky omezují na pouhé proklamace a jádrem ideologie je nenávist. V manifestu není přesně definovaná, v dopise Václavu Klausovi už ano: je to nenávist k Izraeli a ke Spojeným státům.
Pak je samozřejmě všechno jasné: nejde o to, za co se bojuje, ale proti komu se bojuje. Je to motivace ryze negativní, velmi podobná motivaci teroristů a jejím cílem není něco prosadit, ale někomu ublížit. Vlastně ale není divu: kromě vágního „vítězství“ bývají obvykle jediným cílem neonacistů útoky proti lidem, kteří jsou jiní než oni.
Myslím, že žádost těch dvaačtyřiceti „rytířů cválajících na plavých koních“ nemá naději na úspěch, a po pravdě řečeno chovám obvykle k lidem, kteří se pouštějí do beznadějných podniků, jistou sympatii. Nikoli však v tomto případě. Bytostně totiž nemám ráda antisemitismus ani antisemity. Jednak mě to učili ve škole, jednak něco takového bylo u nás doma zcela nepřijatelné, a také jsem si občas něco přečetla.
