V reakci na článek Martina Kříže „Vzdej se hlasování, buď vlastenec“ se nemohu ubránit pocitu, že hypotetického pana Nováka je mi upřímně líto. Naše média mu o Číně podávají skutečně neuvěřitelné informace a pan Novák, nemaje, kde by si je ověřil, je nucen považovati je za bernou minci. O pana Wanga se naproti tomu vůbec nebojím. On na rozdíl od pana Nováka (a českých autorů většiny článků o Číně) dobře ví, jak to v Číně chodí, umí intuitivně odfiltrovat ideologickou hantýrku od podstatných informací a bravurně čte mezi řádky, neboť se patrně jedná o vzdělaného člověka, jakým je ostatně i pan Novák.
Vymysleme si dva jiné hrdiny: oba jsou teenageři a jeden se jmenuje Bohouš, ale všichni mu říkají Bob, druhý se jmenuje Zhang San, ale nechá si říkat Jack. Na oba se ze všech stran valí tuny masové zábavy, soutěží, estrád, reklamy, show, oba rádi brouzdají po internetu, chatují, smskují, chodí na diskotéky a do barů, neboť do hospody chodí podle nich jenom „socky“. Bob by mohl Jackovi jen závidět, kolik je v Pekáči mekáčů a disneylandů. Zkrátka, oba jsou free, cool a in. A teď: meditace o tom, zda Bob není přece jen náhodou o něco víc free než jeho čínský vrstevník Jack, když si může svoji oblíbenou show shlédnout bez minutového zpoždění a nikdo mu nebrání dád SMSkou hlas svému favoritovi, je podle mne naprosto zcestná. Čínští komunisté i západní kapitalisté jsou zde zcela zajedno: je třeba poskytnout obecenstvu co nejvíce komerční zábavy, aby se frikulíni pokud možno zajímali jen o poslední modely mobilů, kam si mohou stahovat svoje oblíbené Coca-cola melodie. Pokud si čínští představitelé uvědomují, že na ekonomickém růstu za každou cenu není něco vpořádku, signalizuje to jistě něco významného, neboť donedávna to byla myšlenka v Číně téměř kacířská a u nás je kacířská doposud (p. Ludvík Vaculík o tom ví jistě své). Uvidíme, jak si s tím v Číně poradí, ale dle mého skromného mínění takové kampaně jako je kampaň za více podnětného obsahu v médiích brzy vyšumí doztracena a infotainment bude opět triumfovat.
K samotnému obsahu článku ještě několik poznámek:
1. V čínštině není slovo pro „kýč“. Tzv. „vysoká kultura“ tam s kýčem koexistují, jsou od sebe takřka neoddělitelné a Číňané je ani nemají potřebu nějak přísně oddělovat. Není tedy ani co pořádně shora diktovat.
2. Nechápu zákaz SMSkového hlasování 400 milionů diváků jako zásah cenzury, spíše jako oprávněnou starost o kapacitu telefonních linek.
3. S prohlížením svých oblíbených pornografických stránek nemám v Číně žádný problém. Při troše vynalézavosti se filtry dají snadno oblafnout, filtrují totiž jen anglické a čínské výrazy.
4. Větě „Čína je hrdá na absenci západní fascinací jinakostí, pohybem a masovým individualismem“ nerozumím. V čínských velkoměstech je taková neuvěřitelná rozmanitost všech různých subkultur, že vždycky, když přijedu z Pekingu do Prahy, přijde mi to tu fádní, šedivé a pokud individuální, pak jedině masově.
Vymysleme si dva jiné hrdiny: oba jsou teenageři a jeden se jmenuje Bohouš, ale všichni mu říkají Bob, druhý se jmenuje Zhang San, ale nechá si říkat Jack. Na oba se ze všech stran valí tuny masové zábavy, soutěží, estrád, reklamy, show, oba rádi brouzdají po internetu, chatují, smskují, chodí na diskotéky a do barů, neboť do hospody chodí podle nich jenom „socky“. Bob by mohl Jackovi jen závidět, kolik je v Pekáči mekáčů a disneylandů. Zkrátka, oba jsou free, cool a in. A teď: meditace o tom, zda Bob není přece jen náhodou o něco víc free než jeho čínský vrstevník Jack, když si může svoji oblíbenou show shlédnout bez minutového zpoždění a nikdo mu nebrání dád SMSkou hlas svému favoritovi, je podle mne naprosto zcestná. Čínští komunisté i západní kapitalisté jsou zde zcela zajedno: je třeba poskytnout obecenstvu co nejvíce komerční zábavy, aby se frikulíni pokud možno zajímali jen o poslední modely mobilů, kam si mohou stahovat svoje oblíbené Coca-cola melodie. Pokud si čínští představitelé uvědomují, že na ekonomickém růstu za každou cenu není něco vpořádku, signalizuje to jistě něco významného, neboť donedávna to byla myšlenka v Číně téměř kacířská a u nás je kacířská doposud (p. Ludvík Vaculík o tom ví jistě své). Uvidíme, jak si s tím v Číně poradí, ale dle mého skromného mínění takové kampaně jako je kampaň za více podnětného obsahu v médiích brzy vyšumí doztracena a infotainment bude opět triumfovat.
K samotnému obsahu článku ještě několik poznámek:
1. V čínštině není slovo pro „kýč“. Tzv. „vysoká kultura“ tam s kýčem koexistují, jsou od sebe takřka neoddělitelné a Číňané je ani nemají potřebu nějak přísně oddělovat. Není tedy ani co pořádně shora diktovat.
2. Nechápu zákaz SMSkového hlasování 400 milionů diváků jako zásah cenzury, spíše jako oprávněnou starost o kapacitu telefonních linek.
3. S prohlížením svých oblíbených pornografických stránek nemám v Číně žádný problém. Při troše vynalézavosti se filtry dají snadno oblafnout, filtrují totiž jen anglické a čínské výrazy.
4. Větě „Čína je hrdá na absenci západní fascinací jinakostí, pohybem a masovým individualismem“ nerozumím. V čínských velkoměstech je taková neuvěřitelná rozmanitost všech různých subkultur, že vždycky, když přijedu z Pekingu do Prahy, přijde mi to tu fádní, šedivé a pokud individuální, pak jedině masově.
