Až komentáře na sítích mě přiměly dokument Zory Čápové otevřít. Nevyzněl pro Rajchla ani Vidláka příliš lichotivě, měl oslavit práci „poctivé“ novinářky Ivany Svobodové. Nejpůvabnější je na tomto počinu víra, že díky novinářským metodám je možné „tu skutečnou pravdu“ odhalit a předložit čtenářům, zatímco „lidoví“ vypravěči a blogeři sypou z rukávu lži a dezinformace. Proč tedy lidé přestávají věřit „poctivé novinařině“ veřejnoprávních médií a časopisům typu Respekt, ptá se Svobodová. Kde se stala chyba?
Stačilo! povede „Vidlák“. Sněm v tichosti zvolil vedení, Konečná v něm není |
George Orwell už v roce 1948 vysvětlil, v čem spočívá doublethink, podvojné myšlení: člověk si něco myslí, ale něco jiného říká na veřejnosti, aby přežil a nebyl „vaporizován“. Dnes nejde o přežití, jen je v zájmu kariéry v určitých strukturách nutné nepřekračovat propagovaný, společensky přijatelný úzus. Ten v Evropě definují politici, označující se za demokraty, a média, pohybující se v přijatelném spektru názorů a dávající všemožně najevo, že vše nad rámec spektra je extremismus.
A právě tlak na autocenzuru, ten opět povinný doublethink, který moje generace dobře zná z osmdesátek, kdy také nešlo o životy, jen o kariéru a dobrá bydla, zasel nedůvěru k veřejnoprávním médiím i novinářům, kteří brání oficiální propagandu byrokratických elit. Kteří tvrdí, že přemíra informací je škodlivá, lidský mozek ji správně nevyhodnotí, proto je třeba stále vyvolávat strach z dezinformací a dezinformátorů. Kteří chtějí vychovávat, umravňovat a vracet ke „správným hodnotám“.
Já ti přece nejsem cizí/ ty vidělas mě v televizi
Máme týden do Velikonoc, doba postní se láme a připomíná, že se „zjevenou pravdou“ se musí opatrně. Jeden, který ji kdysi hlásal, za ni byl ukřižován, což mu zajistilo popularitu na tisíce let dopředu. Nebyl však novinář, nepropagoval zákony lidské, nýbrž zákony Boží a předával je formou podobenství. Nemoralizoval, vyprávěl příběhy.
Když jsem onoho večera viděla davy před O2 Universem, říkala jsem si, že ani masmédia nejsou všemocná. Nohavica už přes čtyřicet let svými písněmi mapuje naši moderní historii, nutí nás přemýšlet, rozjímat, chechtat se i brečet, má stále vyprodané koncerty, přesto ho veřejnoprávní média cudně opomíjejí a „správně“ smýšlející žurnalisté povinně kritizují. Jenže jeho „Já ti přece nejsem cizí/ ty vidělas mě v televizi…“ už ztratilo svou absurdní hořkost. Žijeme v době internetu a můžeme si vybírat. Písně i informace. Jakkoli se to některým „strážcům pravověrnosti“ nelíbí.
