Zkuste si představit, kdyby už za rozbřesku rozhodovala o gratulaci Trumpovi německá vláda s ministryní zahraničí Baerbockovou a její feministickou zahraniční politikou. Byla by pro gratulaci muži, jenž ořezává reprodukční svobodu žen? Kdežto premiér předsedající země EU se hodil každému. Kdo nesnáší jeho i Trumpa, mohl říci: to víte, toxický Orbán. Ale zároveň mohl být v duchu rád, že z Evropy vyšlo jasné a včasné gesto loajality vůči USA coby zásadnímu spojenci.
První prezident po pauze
Amerika bude mít republikánského prezidenta, republikánskou většinu v Senátu a dost možná si udrží většinu i ve Sněmovně reprezentantů. Je to snad něco jako převrat? Ne, spíše projev většinového volebního systému, jehož výsledky se opticky jeví nadproporčně. Ale jasné střídání moci to je, což by měli uznat i ctitelé a fanoušci liberální demokracie. Vždyť střídání moci patří k jejím definičním znakům.
Trumpův kandidát na viceprezidenta J. D. Vance už v povolební noci prohlásil: „Jsme svědky největšího politického comebacku v dějinách USA.“ Zní to nabubřele, někdo by možná řekl trumpovsky nabubřele, ale je to pravda. Stačí srovnání s Británií.
Chudí proti bohatým. Trump opět vyhrál díky aroganci liberálních elit |
V Británii jsou už dávno zvyklí na střídání i návraty premiérů. Kdybychom se v duchu vrátili o 150 let, byla to doba, kdy konzervativec Disraeli byl premiérem dvakrát (s pauzou) a liberál Gladstone čtyřikrát (s pauzami). Takový návrat na špičce politické moci USA nikdy nezažily. I když prezidenti mívali dva mandáty (F. D. Roosevelt dokonce čtyři), byly v řadě po sobě. Trump je první, který se vrací po pauze, po porážce. V tom je unikátní.
Vtírá se otázka. Odkud se vzalo tak jasně podložené střídání moci, když podle prognóz mělo být volební finále mimořádně těsné? Opět. Definitivní čísla ještě nejsou k dispozici, ostatně odevzdané hlasy jsou anonymní, ale jisté postřehy už sociologové či pozorovatelé vytasili.
Působí například očividně, že firmy živící se volebními průzkumy se nepoučily z kiksů v roce 2016, kdy až do poslední chvíle sázely na úspěch Hillary Clintonové proti Trumpovi. Sekly se. Málo počítaly s tím, že respondenti v průzkumech projevují jistý stud a ne všichni se hlásí k tomu, že „to hodí“ Trumpovi. Když pak skutečný výsledek voleb tyto firmy usvědčí z kiksu, leckdo si myslí, že příště už se poučí. Jak ale vidíme, moc se nepoučily.
Hranice podle pravidel
Ze zdrojů jako rádio BBC nebo ČT, které rozhodně nelze označit za trumpovské, se dovídáme zajímavé informace. Třeba že Hispánci nebo Afroameričané nejsou tak vyhraněnými voliči Demokratické strany, jak tvrdí klišé. Že názorově mají blíže k sociálnímu konzervatismu než k progresivismu, který často považují za téma bílých. Že letos poprvé těsná většina Hispánců hlasovala pro republikány, tedy i pro Trumpa.
Moskva vyčkává: Trump je byznysmen, za „pakáž v Kyjevě“ utrácet nebude |
Souvisí to i s tím, co říkal Donald Trump v projevu v noci po hlasování: „Lidé musí do naší země přicházet legálně.“ To je zásadní věta. Neznamená uzavření hranic, i když mu to média předhazují (výrazy typu „uzavřeme hranice“ v titulcích). Znamená, že se bude rozlišovat mezi legální a masovou ilegální migrací. Což vadí progresivistům, převážně bílým progresivistům, ale ne tolik Hispáncům.
Mezi Hispánci je dost těch, kteří přišli do USA jako uprchlíci z Kuby či Venezuely a o levici si myslí své. Nebo i těch, kteří sami přišli ilegálně, ale v USA začali tvrdě pracovat, domohli se určité pozice a teď se nechtějí dívat na to, jak přes Rio Grande přicházejí miliony „ilegálů“, kteří způsobují spíše chaos než vzpruhu pro ekonomiku.
Takoví lidé pak mohou hlasovat spíše pro Trumpa než pro Harrisovou. Při pohledu na volební mapu se zdá, že v Texasu či na Floridě jich je hodně.
Co by ve fotbale neprošlo
Jestliže se teď vrací prezident Trump, neznamená to, že skončil neblahý „trumpismus“. Těsně před hlasováním Trump veřejně řekl, že kdyby prohrál, bude to důsledek podvodu či prostě manipulace voleb. Aniž by zmínil nějakou indicii, natožpak důkaz. Zkuste si představit, že by totéž řekl šéf fotbalové Sparty před zápasem se Slavií. Jenže to, co by neprošlo ve fotbale, ve volbách lídra jediné světové supervelmoci prošlo.
Párty přešla v kocovinu. Jak Washington marně čekal na výhru Harrisové |
Ano, Amerika zažije střídání moci, ale ne konec trumpismu. Teprve časem sociologové zjistí, kolik voličů hlasovalo pro Trumpa z obdivu k jeho vulgaritě. A kolik jen proto, že ho sice osobně nemají v lásce, vadí jim, že zemi povede trestně stíhaný i souzený muž, ale stále je pro ně čitelnější než politicky nevyhraněná soupeřka. Podle starého hesla: raději ďábla, kterého známe, než anděla, kterého neznáme.
