Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, usuzuje, že Bořivoj Čelovský útočí na historika Jana Křena proto, „že v zájmu sudetských Němců otevřel znovu jako téma historiografie a politiky problematiku odsunu“. Je to Tůmův umělý konstrukt, naprosto nepravdivý. Čelovský i Křen společně schvalují pravost a nutnost vysídlení sudetských Němců, spor mezi nimi vychází ze zcela jiné podstaty. Čelovskému se jistě právem nelíbí, jak devótním způsobem Křen oslovoval ministry vnitra normalizačního režimu ve snaze dosáhnout západoněmecké stipendium. Je to tedy spor „mezi (bývalými) komunisty a nekomunisty,“ jak nakonec uznal i Tůma.
Jan Křen se vysídlením Němců podrobněji zabýval v roce 1967, kdy v měsíčníku Dialog (Ústí nad Labem, č. 4–6) recenzoval Brüglovu knihu a došel k názoru, který dosud nezměnil, že totiž nové generace „nucené přesuny milionových mas... budou přijímat... jako tragickou dějinnou nezbytnost... tragickou nutnost“ (Češi, Němci, odsun, Academia Praha 1990, str. 32). Křen toto svoje stanovisko opakoval i v době diskuse o vysídlení na konci 70. a počátkem 80. let, a zastává ho dosud. Zde teda spor s Čelovským není. Zde se oba nacionalističtí historikové ztotožňují.
Spor (i podle Zídka) souvisí sproblémem, do jaké míry můžou bývalí komunističtí historikové rozhodovat o směru výzkumu normalizačního režimu, zda právě oni si mají přisvojovat stanovisko, komu a jak mají být prameny, vzniklé zčinnosti tajné policie, zpřístupněny badatelům. Křen a několik bývalých eurokomunistů vyzvali vládní činitele, aby přístup k těmto archivním fondům omezili, což Petr Zídek právem považuje za omezení plného výzkumu komunistické minulosti i samotných historiků, jako je Jan Křen. Signatářem Křenovy iniciativy je i sám Tůma a tak se nelze divit, že kvůli tomu i kamufluje smysl Zídkova snažení, aby Křen konečně přestal mluvit o zpřístupňování archivních materiálů StB.
16. října 2006 18:44
Ad LN 9. 10.: Zídkovy soudy jsou nemístně razantní
