Stačí přimíchat trochu dobrého marketingu, a trhák pro potencionální voliče je na světě. V souvislosti s konferencí konzervativců Cameron spustil svoji internetovou stránku webcameron. org.uk, jejíž název si pohrává se jménem tvůrce a odkazem na webovou kameru.
V čem je projekt tohoto politika tak výjimečný a novátorský? Vždyť webovou prezentaci má snad už i každý okresní politik!
Cameron bez kravaty u dřezu
Jenže zkuste se zeptat politiků, kolik lidí se na jejich archivy článků a propagační fotky dívá. Asi vám to nebudou chtít říct. Někteří chtějí odstranit ospalost svých stránek tím, že na ně zařazují své deníčkové zápisky, blogy.
O naprostém nepochopení smyslu blogování svědčí třeba cosi, co se nazývá „Můj blog“ českého eurokomisaře Vladimíra Špidly. Zatímco kouzlo blogů spočívá v okamžitých a častých zápiscích o všem možném, k čemuž může každý připsat jakýkoliv komentář, Špidlův výtvor připomíná svou záživností bruselská lejstra. Aktuální (z června!) Špidlův text se nás snaží uspat hned počátečními větami: „Myšlenky jsou jako potápěči. Často jen tak vytanou na mysli, aby se vzápětí znovu ponořily. Ale neupadají do hlubin zapomnění. Spíš podléhají jen jakési hibernaci.“ Reagovat na historicko-literárně-ekonomickou úvahu bez jasného tématu samozřejmě nejde. Takový styl komunikace politika s občany opravdu podléhá rychlé hibernaci.
|
Špidlův výtvor připomíná svou záživností bruselská lejstra. Aktuální Špidlův text se nás snaží uspat hned počátečními větami: „Myšlenky jsou jako potápěči. Často jen tak vytanou na mysli, aby se vzápětí znovu ponořily. Ale neupadají do hlubin zapomnění. Spíš podléhají jen jakési hibernaci.“
|
Britský politik si tak jako jeden z prvních uvědomil, jak lze využít nové komunikační technologie k nalákání voličů. Proč ale i ostatní stranická marketingová oddělení nepostupují stejně? Nad problémem se zamýšlí i David Bowen z Financial Times: „Prohlížím stranické stránky už celou věčnost a vždy dřív nebo později zklamaně odcházím. Podle mě je na vině potřeba stran poskytnout kousavé stanovisko bez možnosti následné debaty. To ovšem nijak nepasuje s nekonečným prostorem na internetu a související interaktivitou.“
David Cameron ale pochopil, že tradiční jednosměrná komunikace od tiskového oddělení strany přes novináře až po text v médiích v kyberprostoru nefunguje. Stejně jako vykradl v politice témata labouristů a vydává je nyní za svá, při tvorbě populární webové stránky smíchal to nejlepší z populárních komunitních aplikací YouTube.com, flickr.com a MySpace.
Je ale Cameronův web krokem správným směrem? Neznechutí se potencionálnímu voliči pečlivá marketingová aranžmá? Možná by rozesmátý konzervativec nemusel stát u dřezu nádobí, podstatu komunikace v kyberprostoru ale vystihl. Můžeme do Francie. Tam se socialistka Ségolene Royalová snaží přesvědčit stranu, aby ji kandidovala do prezidentského klání. Zatímco stránky jejích konkurentů navštěvuje minimum lidí, její web Désirs d’avenir (Budoucí přání) láme rekordy. Otevřela zde několik debat na aktuální francouzská témata a už nyní je jasné, že se trefila. Téma „Ekonomika a práce: jak odblokovat situaci“ je zatím nejpopulárnější. Svými návrhy a názory zde přispělo už více než 4500 lidí. I pro cizí pozorovatele stránka Royalové stojí za povšimnutí. Pokud si přečtete některé z názorů k tématu „Francie ve světě“, máte hned dobrý přehled o tom, jak vypadá francouzské usilování o místo na slunci v 21. století.
Asi není náhodou, že nejlepší webové stránky mají politici, kteří mají nejméně co říci. Názory Camerona a Royalové jsou nejasné a kritici jim vyčítají, že se spíše nechávají lidem vést místo toho, aby vedli. Platí tedy v kyberprostoru přímá úměra, že čím neschopnější politik, tím větší vstřícnost k názorům většiny? Naštěstí ne tak docela. Příkladem může být bývalý premiér a současný ministr zahraničí Švédska Carl Bildt. Na svém jednoduchém blogu dělá přesně to, co se od blogera očekává - krátce a subjektivně komentuje švédské i mezinárodní dění. Je sice pravda, že od nového angažmá ve vysoké politice jsou jeho zápisky čím dál více „státnické“, přesto je Bildt příkladem politika, který dobře pochopil výhody komunikace s občany prostřednictvím internetu.
Politici by si ve vlastním zájmu měli uvědomit výhody i nástrahy kyberprostorové komunikace co nejdříve. Příklad prezidentské kandidatury amerického demokrata Howarda Deana z roku 2004 ukázal ekonomickou využitelnost internetu. Místo velkých firem to byli právě drobní přispěvatelé, kteří přes internet financovali Deanovu kampaň. Nyní Cameron a Royalová ukazují, že pro dnešního politika je nezbytné i přímo komunikovat se svými voliči přes internet. Snad tak konečně odzvoní sekcím „vaše názory“ na stránkách politiků, kde se krčí všeho všudy tři obdivné komentáře.
