Rodina je přitom poměrně široká. Tak široká, že náš stůl už pro ni zdaleka nestačí, a tabuli musí u sebe doma prostírat chudák dcera, na níž tak spočívá největší tíha společného večera. Možná bych měla říct spíš společenského, protože mezi účastníky často bývá i někdo mimo rodinu.
Když se tak po těch tvářích dívám, uvažuju, kolik přítomných asi považuje povel k tomu, aby před prvním soustem všichni povstali a vyslechli můj hlasitý Otčenáš, za pošetilost, ne-li přímo za nevhodnost. Dospělé děti se pravděpodobně trochu ušklíbají, abych neviděla. Modlit se je nikdo neučil, tradice jim nejspíš připadají legrační a Vánoce si možná spojují spíš se Santa Clausem než s Ježíškem.
Strašení lidu se pravděpodobně řídí známými fyzikálními zákony |
Ono je to s tím božím děťátkem trochu na vodě. Pokud je známo, datum Ježíšova narození nikdo nezná a v prvních staletích po Kristu se ani nepovažovalo za důležité. Zásadnější význam mělo ukřižování, tedy Velikonoce. Ale od církve s ambicemi by bývalo bylo nerozumné, kdyby nějak nevyužila taky starší oslavy slunovratu.
Pokud jde o dárky, ve středověku je naděloval 6. prosince svatý Mikuláš, nebo se nadílka odehrávala 28. prosince, na Svátek neviňátek. Do hry ale už vstupoval i 25. prosinec, jako Den narození Páně. Popravdě jsem se až teď dočetla, že to byli němečtí protestanti, a pravděpodobně sám Martin Luther, kdo nahradil dárkonoše Mikuláše nadělujícím Ježíškem. Uctívání různých svatých totiž odmítal.
Pokusu o změnu byla relativně nedávno vystavena taky základní modlitba, tedy shora zmíněný Otčenáš. Nebožtík papež František se nad ní zamyslil hlouběji než jiní a nepozdávala se mu pasáž, v níž se říká „… a neuveď nás v pokušení“. Do pokušení přece nemůže nikoho přivést dobrotivý Bůh, nýbrž jedině záludný Ďábel. To muselo posléze uznat i valné shromáždění biskupské konference a navrhlo novou verzi, „… nedovol, abychom podlehli pokušení“, což se však nelíbí tradicionalistům.
Lze překonat nespravedlnost? Možná ano, ale jen pokud zůstanete naživu |
Já jsem taky tradicionalista. Když jde o modlitbu, logiku neřeším, protože kdo ví, kam až by mě zavedla. Modlím se před štědrovečerní večeří, protože se před ní modlila maminka, a já se, když umřela, rozhodla po ní tenhle zvyk převzít. Vždycky jsem ho vnímala jako jakési přiznání, že to, co mám a nemám, není jen a jen výsledek mého snažení.
Nevím, jestli se slova Otčenáše za ta léta trochu uchytila v hlavách mých vnoučat, možná ale u nich vzbudila podezření, jestli nepatřím ke kreativistům. Už totiž padl dotaz, jestli si nemyslím, že svět stvořil Bůh. Odpověděla jsem, že si to nemyslím, ale že Bůh úplně ze hry být nemůže, neboť se pořád neví všechno. Veselé Vánoce!
