Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Obce zase stavějí byty. Zapomněly už, proč je kdysi prodávaly

Komentář   19:35
Je to sotva třicet let, co se u nás města začala houfně zbavovat obecních bytů. V zemi jich byly stovky tisíc, prodeje šly jako na běžícím pásu a všichni byli spokojení. Celou tu proměnu provázela mantra o blahodárném vlivu soukromého vlastnictví a nastartování trhu. Po třech dekádách jsou byty drahé jako čert a obce jsou si jisté, že musí lidem pomoci – vždyť je to přece normální v celé Evropě. Byty zase začínají stavět, rády by ve velkém – a stát jim na to přispívá. Jakpak dlouho vydrží zase tahle mantra?
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Navzdory ideologickému nánosu šlo na začátku 90. let spíš o to, že obce, stát ani fabriky prostě neměly dost peněz na to, aby se o byty staraly. Prodejem, i když za ceny velmi vstřícné k nájemníkům, naopak dost peněz získaly. A zbavily se povinností souvisejících se správou, s údržbou a investicemi, přestaly řešit problémy s neplatiči a problémovými nájemníky. Bytový fond zredukovaly na nezbytné minimum a dlouhá léta to celkem slušně fungovalo.

S trhem to úplně jednoduché nebylo – všechny vlády si byly zřejmě dobře vědomy toho, jak výbušné téma právě bydlení je. Proto třeba regulace nájmů v soukromých bytech skončila definitivně až v roce 2012, více než dvacet let po revoluci!

Byty zdražují, i ty staré. V některých městech i o více než milion za rok

Do té doby měli mnozí majitelé restituovaných činžáků starost, za co opravit po desetiletí zanedbávané střechy. Ceny pokrývačů už byly tržní, ale nájemné z časů socialismu. Mnozí si samozřejmě poradili po svém, ale opravdový trh se tu rodil dlouho. Co je ovšem fakt, že baráky nakonec prokoukly. Lidé se o ně skutečně začali starat, ať už to byli restituenti starých činžáků, nebo spolumajitelé paneláků.

Největší turbo dostal trh s výstavbou podpořenou hypotékami. Ekonomové a sociologové se shodují v tom, že právě levné hypotéky spolu se stavebním spořením a systémem dávek obrovsky zvedly poptávku a v důsledku toho se ceny bydlení vyšplhaly nad mez únosnou i pro střední třídu. To kromě rostoucí frustrace znamená pro společnost i další zla – když jsou byty drahé, nezbývají lidem peníze na jiné věci, klesá kupní síla. Kvůli nedostupnému bydlení třeba mnozí nechtějí hned tak zakládat rodinu. A pro úplně nemajetné lidi je to cesta do ubytoven, do náručí obchodníků s chudobou, do prostředí, které bývá živnou půdou pro kriminalitu.

Státní iniciativa se evidentně míjí účinkem. Podpora hypoték nahrává nakonec stejně hlavně bohatším lidem, pro něž se byty staly investicí a ne řešením vlastního bydlení. Dávky na bydlení mizí v kapsách lumpů, kterým platí stát desetitisíce za každou zablešenou špeluňku, v níž ubytují znevýhodněné lidi, aniž by jevil minimální zájem zkontrolovat, co vlastně platí. Ale kdyby hygiena začala dělat, co dávno dělat má, byly by najednou na ulici desetitisíce lidí.

Za jeden metr dáme v Praze více, než v roce 1989 za celý byt. A bydlení ještě podraží

Čili nebude to hned tak, ale něco se stát musí. Zatím hlavní recept, který veřejná správa objevila, je podpora výstavby obecních bytů. Není to ale úplně fér vůči lidem, kteří stavěli nebo opravovali za své. A hlavně zpátky na začátek – kde je psáno, že se nevrátí staré problémy?

Třeba protekce či korupce spojená s přidělováním výhodných nájmů podle pořadníků, které se nakonec vždycky nějak podařilo obejít? Nebo zanedbávání oprav a investic do bytů a bytových domů? Dokáže si obec zjednat stejně jako soukromník respekt u části lidí, kteří budou byty a společné prostory ničit? Najde dost energie na boj s dlužníky? A kde je psáno, že přesně z těchhle důvodů nebudou města za nějakých třicet let byty znovu prodávat, objevujíce jako v 90. letech pravdy o tom, že soukromému vlastnictví a odpovědnosti není nic rovno?