Když S. nastupoval do jedné z pěších rot aktivních záloh v krajích, chtěli po něm čistý výpis z trestního rejstříku, který bez problémů doložil. Sloužil několik let, pak ale najednou přišel pokyn z ministerstva a krajské vojenské velitelství si vyžádalo opis záznamů. Tam měl tehdy už desátník S. zmínku o podmínce, kterou dostal ve svých osmnácti letech za sprejerství. Musel okamžitě vrátit věci a skončit, protože pravidla služby si vyžadovala absolutní bezúhonnost.
Lidé ochotní sloužit
Případy, kdy se zájemci o službu zasekli na škraloupu z minulosti, tu byly. V jaké míře, není jasné, statistiky neexistují nebo alespoň nejsou veřejné. Armádu to ale připravovalo o lidi ochotné sloužit, u nichž by zřejmě mělo jen pramalý vliv to, že se v mládí porvali na zábavě, něco posprejovali nebo sedli opilí za volant. Stejně tak by se mohli po určité době vrátit i vojáci, vyhození také kvůli odsouzení.
Ano, může se stát, že se v armádě ocitne člověk s pár lety kriminálu za sebou. Jenže na pachatele těžkých zločinů se i nadále má vztahovat stopka. Navíc budou zachovány psychotesty, kontroly na drogy a k bezúhonnosti bude přihlíženo i při získávání bezpečnostních prověrek, nutných pro důležitější funkce nebo obsluhu moderní techniky.
Také jiné armády NATO si s občasnou kriminální minulostí vojáků sloužících například jako obyčejní pěšáci nedělají hlavu. V armádě americké dokonce dávají lehčím zločincům na výběr – buď do vězení, nebo do armády. Funguje to. U některých profesí, jako jsou obyčejní pěšáci, je jistá míra agresivity dokonce ku prospěchu. Ostatně vidíme to nyní v konfliktu na Ukrajině, kde na obou stranách bojují lidé, které si armády vytáhly přímo z kriminálů, včetně (převážně na ruské straně) vrahů, násilníků a mafiánů.
Náborový hlavolam
Odblokování zbytečně přísné bezúhonnosti armádě jistě pomůže. Horší to už je s finančními benefity. Ty možná přesunou z nenasyceného trhu práce část lidí k armádě, ale jen do doby, než někdo jiný nenabídne víc. Služba ve vojsku přece jen s sebou nese spoustu nevýhod v podobě dojíždění, výjezdů na cvičení, práce v terénu…
Lidi, o které je největší nouze, třeba praktické lékaře, lákají i města a obce třeba na zařízení ordinace a možnost relativně svobodně podnikat a tomu se konkuruje jen těžko. K přilákání zájemců pak musí armáda zatraktivnit i sama sebe, především náplní výcviku, podmínkami, jako je strava a ubytování, kvalifikací a kurzy, jež mohou vojáci absolvovat – tam všude je možné přidat.
Otázkou také je, zda nenabídnout možnost služby cizincům bez občanství (samozřejmě po důkladné bezpečnostní prověrce). Není koneckonců žádným tajemstvím, že i mezi vojáky z povolání i v aktivní záloze je určité procento prorusky smýšlejících stejně jako v celé společnosti. Nikoho však jen na základě osobních postojů, pokud je lidé aktivisticky neprojevují, nelze vyhodit.
Dalším stupněm náboru pak už může být jen nějaká forma povinné služby. Tu zavádějí třeba pobaltské země, které počítají s jistým nadšením mladé populace bránit zemi. V Česku je však něco takového politicky naprosto neprůchodné, přestože politické strany, které se proti tomu nejvíce staví, rády zdůrazňují národní hodnoty a ochranu země proti cizím vlivům.
Ukrajinci to za nás nevyřeší
U baltského systému obrany země se ale chvíli zastavme. Zejména Litva, ale i Estonsko a Lotyšsko (kde je to však kvůli vyššímu zastoupení ruské menšiny složitější), razí koncept, že bránit území nemá jen profesionální armáda, ale celá populace. Připomeňme, že Litva má podle oficiálních údajů 2,9 milionu obyvatel, přičemž v armádě je tam 23 tisíc lidí aktivně sloužících (počet je však vyšší i díky vojákům základní služby), 28 tisíc v aktivní záloze a celkově vycvičených rezervistů je přes 100 tisíc.
V prostých počtech (a nikoli těch na hlavu) Česko Litvu převyšuje pouze u aktivně sloužících vojáků, těch máme kolem 28 tisíc. Aktivních záloh je u nás pětina, povinných záloh máme zhruba milion, ale dvě třetiny z nich jsou už starší 45 let a příliš návyků ze základní služby si už nepamatují. Kromě toho má Litva ještě dobrovolnické sbory jako Litevští střelci, kteří mají doma zbraně a chodí cvičit o víkendech, kdy absolvují poměrně sofistikovaný výcvik zaměřený na partyzánský boj.
Proč bych chodil na vojnu. Po 20 letech profesionální armády ubývají kvalifikované zálohy |
Každý voják v litevské armádě by měl umět vyrobit a použít takzvaný Molotovův koktejl, osvědčený prostředek právě v guerillovém odporu. Vojáci i paramilitární jednotky jsou vedeni k tomu, aby uměli vytvářet samostatně fungující skupiny a nečekali na rozkazy zvenčí. Kromě toho se na obranu země připravují v každé škole i firmě. Důležité ale je, že většina obyvatel země je na případ války připravena a vědí, kde v takovém případě bude jejich místo.
O Česku se bohužel nic takového říct nedá. Vojáci jsou stále velkou částí populace vnímáni spíš jako blázni, které baví střílení a plazení se v bahně. I mnozí zastánci evropských hodnot považují obranu země za něco, co zajistí profesionální armáda. Případně to za nás vyřeší Ukrajinci tím, že Rusko s našimi tanky a letadly porazí. Jenže tak to není. Na obraně země v případě války vysoké intenzity se podílejí všichni.
Platí to o armádě, ta zhruba sedmisettisícová ukrajinská je asi tak ze tří čtvrtin tvořena dobrovolníky a mobilizovanými. Ale i o civilistech, kteří mají v takovém případě na starosti širokou škálu podpůrných činností, jako je zásobování, zajištění dopravy nebo starost o uprchlíky.
(Ne)odolná společnost
Vláda teď schválila přípravu občanů k obraně státu, známou pod zkratkou POKOS. Ta dosud má formu prezentací na školách, kde se studenti dozvídají o fungování armády. Trénovat by se mělo také třeba poskytování první pomoci, což je v případě války pro vojáky a civilisty jedna z nejdůležitějších dovedností, ale i základy sebeobrany či orientace v neznámém terénu.
Armáda podle Řehky potřebuje více lidí. Černochové dvě procenta HDP nestačí |
Cílem je postupně rozšířit přípravu k obraně na celou populaci. Tady bohužel není úplně jasné, jak takový proces bude vypadat a co všechno má obnášet. Minimálně by ale každý měl vědět, kde bude v případě krizové situace jeho místo a jakým způsobem se budou koordinovat kraje, obce, integrovaný záchranný systém, vláda a armáda.
A důležitým prvkem je také odolnost společnosti, která zatím není příliš velká, „rozhodí“ ji i věci jako útok osamělého střelce na univerzitě. Budování společnosti soudržné a odolné proti hrozbám je ještě komplexnější věcí a zapojit by se sem měla třeba i média, aniž by však ustupovala ze svých demokratických a kritických principů fungování. Rovněž tomu nepřispívá rozeštvávání a dělení společnosti na tu s „horším“ a „lepším“ názorem.
Zní to jako fráze, ale je to boj na dlouhou trať a vyžaduje to zapojení nás všech.
