V uvedené skupině jsou více zastoupeni muži a mladí lidé. Z těch, co odvětili záporně, by se však 53 % zapojilo v podpůrné roli, např. logistice, IT nebo zdravotnictví. Služba v armádě nicméně příliš atraktivní není – 81 % Čechů o angažmá v ozbrojených silách neuvažuje, ba dokonce s nimi má špatnou zkušenost.
Bránili byste v případě ohrožení Českou republiku se zbraní v ruce?
Ochota české populace aktivně participovat na obraně spíše klesá. Dle průzkumu, který v roce 2023 pro organizaci Paměť národa vypracovala agentura NMS Market Research, by se do obrany zapojilo 39 % občanů, v roce 2020 dokonce 51 %, byť ze zveřejněných údajů není zřejmé, zda se myslí jakákoliv forma nebo jen ta přímo ozbrojená. Pokud se ale otázka formuluje obecněji, například zda je třeba či zda je správné suverenitu České republiky bránit za každou cenu, jsou výsledky hned příznivější. Ve výzkumu CVVM z jara 2022 s tímto tvrzením souhlasilo 93 % respondentů, přičemž trend se od roku 1993 pohyboval mezi 80 a 90 %.
K lepšímu pochopení uvedených skutečností ale nejprve couvněme trochu do historie. Pokud si 21. listopadu 1936 mimopražský čtenář koupil Lidové noviny a letmo jimi zalistoval, snadno se k smrti vyděsil. Na první straně totiž bil do očí titulek „Praha tři čtvrti hodiny v temnotách“ a na straně dvě se vyjímala delší zpráva nadepsaná „Letecký útok na Prahu“, jejíž text začínal větou: „Když v pátek odpoledne zaduněly nad hlavami motory těžkých bitevních letadel, vrhajících na zkřehlé město pumy…“
Teprve při bližším ohledání by dotyčný zjistil, že se o den dříve konalo velké cvičení protiletecké obrany, jež prý „ukázala mnoho dobré vůle a horlivosti“, jakkoliv onen mohutný test zároveň odhalil slabá místa ke zlepšení. Nicméně „obecně překvapilo, že při cvičení zvítězila u Pražanů ukázněnost nad zvědavostí“.
Náš hypotetický čtenář by se proto vzápětí asi s úlevou zasmál veselé historce ze Smíchova, kde se U Anděla údajně přece jen vyskytl problémový jedinec: stařík, jenž se odmítal jít schovat, poněvadž prý pospíchá na vlak. A když ho členové civilní obrany přinutili „čekat deset minut mezi dveřmi domu“, stěžoval si pak, že ho měli pustit alespoň do hospody.
Ukrajinci namířili drony na Rusko. Terčem byl i chemický závod |
Celkově však na přímé účastníky i na čtenáře příslušných zpráv musela dopadnout tíseň. „Tu kromě pocitu zvědavosti,“ poznamenávají též redaktoři Lidových novin, „jsme cítili při pohledu na zasněnou Prahu, ponořenou v oparu mlh, i trochu lítost nad tím, že všechna její krása by mohla býti jednou zničena metráky pum“. Což v dané době, tři roky po nástupu Adolfa Hitlera k moci, určitě nebyla lichá obava. Ostatně, citované vydání přináší rovněž obsáhlé zpravodajství z občanské války ve Španělsku a potenciální hrozivost případného válečného konfliktu evokovala také černohumorná básnička z titulní strany:
„Ono se už s nebe na zem
všelicos sem utrousí
a kdyby to bylo s gázem,
nešlo by to pod fousy.
Co nám pošle Prus či Sasko,
není voda na náš mlýn.
‚Dobrý večer, krásná masko,
jak vám sosák cedí plyn?’“
O devadesát let později jako bychom žili v podobné době. Kdy jsou lidé navíc doslova bombardováni obrazy válečných hrůz, a nejenom z Ukrajiny, v televizi nebo na sociálních sítích. Ne, válka není příjemná a kdo tvrdí, že z ní nemá obavy, nejspíše lže. Strach z ní je tudíž nutné překonávat, ne ho vytěsňovat.
Všechno je jinak. Zbrojení je novou mantrou Evropy, ale všichni tu lžou |
Pocit, že válka buší už i na naše dveře, se však právě proto může projevit též poklesem ochoty bránit vlast se zbraní v ruce. Ostatně, různá sociologická šetření dlouhodobě ukazují, jak velký rozdíl ve výsledku může nastat, položí-li se obecně formulovaná otázka, zda je správné bránit suverenitu země, navíc v období hlubokého míru, nebo zda otázka zní konkrétně, osobně a zaznívá-li v době války či rostoucího napětí.
Sirény už nestačí
Ukrajinské uprchlíky u nás zprvu děsívala pravidelná zkouška sirén, jež s domorodci nehne. Ovšem nenastal dávno čas k důkladným prověrkám civilní a protivzdušné obrany, podobným té z roku 1936? Samozřejmě ano, nic takového se však asi nechystá. Patrně ze dvou důvodů. Jednak by velmi pravděpodobně vyšlo najevo, že české nebe v sobě má obrovské trhliny. Ubránila by se Česká republika třeba masivním vlnám útoků dronů, o nichž nyní skoro denně informují média v případě Ukrajiny? Měli by se Pražané kde schovat, stačí kapacita stanic metra coby protileteckých krytů? Samé nepříjemné otázky. Robustní test ale neproběhne. Rozhodně ne do voleb, poněvadž proč strašit lidi imitací války a nahrávat opozici, že?
V zajetí dronů. Jak ruská letiště kolabují kvůli útokům z Ukrajiny |
Podle aktuálního šetření agentury STEM jen 17 % lidí souhlasí se zvýšením výdajů na obranu na 3 % HDP a pouze 8 % s navýšením na 5 %, k němuž se Česká republika zavázala. Pořádné cvičení ve stylu listopadu 1936 by určitě plno lidí nejprve vyděsilo, leč posléze by je mohlo přimět alespoň k souhlasu s investicemi do protivzdušné obrany.
Pravidelná zkouška sirén již opravdu nedostačuje. A s veřejným míněním je nutné citlivě pracovat – s pochopením pro lidskou psychologii. Netěžit ze strachu populisticky politické body, ale ani neportrétovat obavy z války jako projev zbabělého chcimírství.
