Ukazuje se, že žitá realita může být od ideálního uspořádání na hony vzdálená, dochází na lámání chleba a ideály se pod tlakem skutečnosti osvědčují, opouštějí, nebo transformují. Právě v takto přelomové době žijeme. Ne nadarmo se říká: Ignis aurum probat (zlato se zkouší ohněm).
Pokračující stratifikace světa
Zásadní otázkou je, jakou společností se chce Evropa stát v novém světě otevřeného a bezskrupulózního zápolení a zásadních změn. Již jí nebude poskytována neomezená ochrana USA, neb nová americká doktrína se soustředí na dominanci na západní polokouli. Právě naopak: choutky Donalda Trumpa přivlastnit si Grónsko naprosto spolehlivě indikují, že nastává doba, kdy si jeden nemůže být ničím jist.
Americký prezident se možná touží připodobnit k Jeffersonovi (koupě Louisiany) nebo Sewardovi (koupě Aljašky). Samozřejmě, Grónsko má pro USA objektivně strategicky výhodnou polohu, navíc s významnými zásobami v průmyslu nenahraditelných vzácných zemin, jejichž těžbu nyní zhusta kontroluje Čína.
Grónská krize zažehnána? Trump ustoupil od cel pro Evropu, chce spolupráci s NATO |
Avšak cena prosazení tohoto amerického zájmu bude výrazně vyšší než případný výnos. Ani pro hegemona, jakým USA stále prokazatelně jsou, není výhodné zůstat v dnešním světě bez spojenců. Navíc rozklížení USA a Evropy bylo vždy vlhkým snem autoritářských režimů.
Z hlediska Evropy je zde navíc těžko popiratelná potřeba čelit ruskému tlaku a potenciální agresi. Ruský vpád na Ukrajinu znamená smutné čtvrté výročí, přičemž Evropa prochází stále intenzivnější fází deindustrializace ve strategických sektorech, jakými jsou ocelářský a chemický průmysl. Tuší Evropa, kde stojí a co chce, ve smyslu ideového podkladu společnosti? En gros, nebylo nutné starý kontinent po čtyři dekády bránit, o obraně uvažovat, natož ji promovat ve společnosti. Odpověď na výše uvedenou otázku bude formovat přístup k průmyslu, technologiím a fiskálním prioritám.
USA je mocným spojencem v zápolení s autoritářskými režimy
Nastává nová, a to velmi horká, éra zápolení mezi demokratickými a autoritářskými režimy ve stylu žij a nech zemřít. Kdo by měl tedy být evropským spojencem? Není velkých pochyb, že například USA a Izrael se nachází s Evropou historicky, hodnotově a kulturně na téže lodi. Zejména jde-li o základní záležitosti, jakými jsou osobní svoboda, právní stát nebo demokracie. Není přitom dnes zaručeno, že demokratické režimy v nadcházející dekádě obstojí, ba ani to, že přežijí.
Je tedy načase si ujasňovat, na jaké straně barikády Evropa stojí, případně co je ochotna pro udržení své pozice udělat a obětovat. Neboť i zde platí, že ideály jsou jedna věc, zejména pakliže jich chcete hájit pár tuctů, nicméně realita je věc druhá. Svým způsobem je slavná realpolitik počtem svého druhu, kde se váží otázka Co mohu získat? na straně jedné otázkou Co mě to bude stát? na straně druhé.
Ano, poslat vojáky do Grónska je principiálně správná reakce na Trumpův nátlak. V podstatě by bývalo bylo vhodné udělat podobnou věc, když si počátkem roku 2022 ruské vojsko vařilo čaj na ukrajinské hranici. Nicméně kvantita je v některých situacích zásadní, pár tisíc vojáků demonstruje vaše odhodlání prostě lépe než pár desítek. Evropě nyní chybí vojenské, ale i ekonomické prostředky k tomu, aby bránila efektivně své zájmy, aby ukázala odstrašující sílu, pakliže se chce někdo vkrádat na její dvorek.
Bude válka? Gróňané řeší, zda uprchnout, Dánsko posílá další jednotky |
Evropa nyní bohužel nemá potenciál stát se rovnocenným spojencem kohokoliv. Spojenectví totiž vyžaduje jistou míru symetrie, pakliže má být alespoň potenciálně naplněn princip do ut des (dávám, abys dal). Sen o spojeneckém vztahu k USA se rozplývá, když s hořkostí zjišťujeme, že se tento vztah během dekád přetavil do formy rodič – dítě. Pokud si Evropa udělá domácí úkoly v oblasti ekonomické struktury, strategického průmyslu a vojenské síly, mohla by si nárok na spojenectví v pravém smyslu slova dělat třeba během pěti let.
Omezené zdroje povedou k inventuře ideálů
To nás přivádí k další zásadní otázce, pakliže se Evropa rozhodne převzít odpovědnost a iniciativu: kde na to vzít? Evropské zdroje jsou omezené i proto, že je negeneruje anemický ekonomický výkon eurozóny. Pro srovnání meziroční růst HDP ve třetím čtvrtletí 2025: Polsko 3,8 %, Česko 2,8 %, USA 2,3 %, eurozóna 1,4 %, Německo 0,3 %. Mnoho zajíců, myslivcova smrt: v Evropě chceme bránit tolik ideových a ideologických cílů najednou, že je nebude možné všechny ufinancovat. Bude čas na jejich poměrně nemilosrdnou inventuru, pokud jde o alokaci zdrojů. Bude například část výdajů na sociální zabezpečení přesměrována na posílení obranyschopnosti?
Evropa má na to se ubránit. Finsko by i samo odrazilo Rusko, míní prezident Stubb |
Zároveň Evropa potřebuje zjednodušit regulatorní rámec a nastavit podmínky tak, aby dosahovala solidního hospodářského výkonu. Ten nejenže generuje absolutní příjem do státní pokladny, nýbrž hraje zároveň roli jmenovatele pro výpočet poměrových fiskálních ukazatelů. Realita je garantem, že doba nesmyslných řečí o nerůstu je i na starém kontinentu passé.
Kombinace přidušené ekonomiky a vysokých výdajů začíná například dostihovat Německo, které nejspíše přestane být během pěti let nízkodluhovou ekonomikou. Útraty na štědré sociální dávky, nezvládnutou migraci, subvence energií poženou německý veřejný dluh ze současných cca 62 % kamsi k výšinám.
Několik výzev evropským patriotům. S čím ve skutečnosti zápolí Německo? |
Uvidíme, zda nedávné vyslovení pochyb ohledně energetické transformace povede pod taktovkou kancléře Merze k nějaké „Wende der Energiewende“ a vyústí ve vytoužený ekonomický obrat. Prospělo by to nejen německým podnikům a domácnostem, nýbrž i sousedním ekonomikám a výhledově by to posílilo pozici Evropy na geopolitické šachovnici, kde se nyní hraje rychlá hra s přísnou časomírou.
