Média – a sociální zvlášť – mají schopnost vše nafukovat. A zvláště to kontroverzní. Ale i bez nich si člověk musí všimnout, co všechno se teď kádruje. Zahajovací ceremoniál. Box žen, respektive účast „nežen“ v něm. Vytěsnění britské ragbistky z her za údajný „blackface“. A tak dále.
Dovolí-li vám věk delší ohlédnutí, můžete si říkat. Kde jsou sportovní události, které na sebe strhnou zájem světa? Třeba když v Mexiku (1968) skočil Bob Beamon do dálky 890 cm a měřidlo na to nebylo kalibrováno.
Je to muž, varovali boxerku. Ta po duelu řekla: V životě jsem necítila větší bolest |
Nebo když v Montrealu (1976) gymnastka Nadia Comaneciová získala poprvé absolutní známku 10. Ani na to nebyla tabule nastavena. Ještě Peking (2008) zažil světový rekord ve sprintu na 100 metrů. Kde zůstaly radost a nadšení z takových výkonů?
Naskýtá se otázka. Je to jen nostalgie starého bílého muže, nebo kádrování skutečně válcuje to, co bývalo jádrem her? Udělejte si k tomu s přáteli anketu a nechte se překvapit výsledky.
