Šlo o návrh zákona o financování České televize. Je to sporné a barikádové téma. Ale v úterý šlo jen o počty hlasů. Ten výbor tvoří 16 poslanců – devět z koalice, sedm z opozice. Hlasování mělo být ryzí formalitou. Ale ouha.
Koalici scházeli tři poslanci (byli omluveni). Poměr hlasů se tedy změnil z 9:7 ve prospěch vlády na 6:7 v její neprospěch. Co s tím? Kdyby vládla velkorysost, hlasování se mohlo odložit. Ale vládne heslo „ne a ne a ne“. Lidovec František Talíř prosadil usnesení, že ministr kultury Klempíř má návrh na zrušení veřejnoprávních poplatků stáhnout. Bylo to odhlasováno poměrem 7:6.
Schválili něco, co stejně nebude
Jaký to mělo smysl? V praxi žádný. Koalice má jasnou většinu ve sněmovně i v mediálním výboru. Teď prohrála hlasování jen proto, že jí tři poslanci zrovna scházeli. Ale až bude mít „své poslance“ zase pohromadě, může svolat mimořádnou schůzi mediálního výboru a na ní v úterý odhlasované usnesení stornovat, zneplatnit, odvolat. Jak je libo. Nebo jak by to ve své pohádce vyjádřil Werich.
Mediální výbor vyzve ke stažení zákona. Dětinské politické divadlo, míní Klempíř |
Úhrnem. To, co jsme mohli v úterý sledovat, nemá vůbec žádný praktický smysl. Smysl to má jen rituální. Aby mohl poslanec Talíř z KDU-ČSL říci: „Vnímáme, že zákon je připraven velmi špatně…“ A Jan Jakob z TOP 09 dodat: „Plácnutí do vody to není. Tím je naopak váš návrh zákona o médiích veřejné služby.“
Ale ono to v jádru je plácnutí do vody. Při vší úctě k opozici, k argumentům proti zestátnění ČT a ČRo zůstává faktem, že nynější vláda ten krok chystala (hnutí ANO ho mělo ve volebním programu), pro jeho uskutečnění má sněmovní většinu, tudíž by bylo racionální to uznat.
Ale když heslo „ne a ne a ne“ působí tak lákavě, ba akčně.
Co by udělal velkorysý opozičník? Nebo koaličník?
Až jednou budou historici zkoumat, kdy se z veřejného a politického prostoru začala vytrácet velkorysost, budou se chytat různých historických událostí. Mohou připomenout třeba Marii Terezii. I když se proti ní čeští stavové vzbouřili a Prahu obsadili cizí vojáci, přešla to dost velkoryse. Nekonaly se popravy po vzoru staroměstské exekuce, sama se nechala korunovat na českou královnu.
Velkorysost tohoto typu se v politice vyskytuje jen vzácně. V době, kdy politiku a kampaně razí web a sociální sítě, sílí pocit, že se nevyskytuje už vůbec. Tak jsme mohli v úterý vidět, jak opozice využila náhodného oslabení koalice jen proto, aby prohlasovala usnesení, o kterém beztak předem věděla, že bude dříve či později zvráceno.
Rada ČRo vyzvala Klempíře k zásadní revizi zákona o médiích. Nešťastné, míní resort |
Co by v takové situaci udělal velkorysý opozičník? Možná by řekl, ať se s hlasováním počká na dobu, až bude soupeř při síle. Jenže to by si ve vlastním táboře vykoledoval cejch slabocha a hlupáka. Nevyužil by přece šanci jednat podle hesla „ne a ne a ne“.
Dělají to jedni i druzí
Aby nedošlo k mýlce. Celá věc se klidně mohla odehrát před rokem obráceně. V roli koalice by byli dnešní opozičníci a v roli opozice dnešní poslanci vlády. Slogan „na a ne a ne“ platí v jistých situacích pro všechny. Ať už ho naplňují obstrukcemi, hloupými gesty a slovy či jen odmítáním velkorysosti.
Z toho plyne otázka. Uvědomují si tito lidé, že v demokracii se střídá politická moc? Že to, co dělají jako opozice, mohou jednou „dostat sežrat“ jako zástupci vlády? Někdy o tom člověk vážně pochybuje.
