Jak být moudře hloupý. Příběh pana Valáška a jeho Valáška

Poslední slovo   20:00
Na pana Valáška nikdy nezapomenu. Potkávala jsem ho v lese v Orlických horách, kde s koníčkem, který se taky jmenoval Valášek, pátral po kládách, které se dřevorubci neobtěžovali odvézt, a odtahoval je do doliny. Taky vypomáhal místním chalupářům, štípal dřevo, opravoval cesty.

Iva Pekárková. | foto: MAFRA

Valášek – kůň – byl nádherný. Byl grošovaný, nízký v kohoutku, měl velké moudré oči a mocná kopyta s „punčoškami“ z dlouhých bělavých chlupů. Byl pokojný a ničeho se nebál. Dokonce ani dětí, které se na něm toužily povozit. Za kostku cukru pro Valáška a hezký úsměv pro pana Valáška jsme se na něm vozily ostošest. Oba Valáškové měli rádi děti.

Pan Valášek sám děti nikdy neměl. Ani manželku. „Já jsem si ženu najít nedoved,“ říkával, když se ho na to ptali. „Já jsem na to moc hloupej.“

Když mi bylo deset nebo jedenáct a bavilo mě posílat lidem pohlednice, chtěla jsem po panu Valáškovi adresu, že mu taky nějakou pěknou pošlu.

„Adresu? To ti nepovím, adresu,“ odpověděl tím svým tichým, trochu nakřáplým, takovým hladivým hlasem. „To já neznám – adresu. Na to jsem moc hloupej.“

Abstinentská plomba. Příběh slovenského ochlasty z doby normalizace

Pan Valášek se uměl krasopisně podepsat – Václav Valášek – pravou rukou (!) a chlubil se, že se umí, pravým kopytem (!) podepsat i jeho kůň. Pokynul koníčkovi, aby zahrabal nohou. A pak se vždycky zazubil a potutelně se smál, jako by říkal: „To jsem vás dostal, co? Skoro jste mi to uvěřili, že jo?“ A dál si povídal se svým Valáškem.

Neuměl psát ani číst. A pro dopisy, které pošťačka neroznášela do chalup, ale strkala je do přihrádek na zdi pošty, si nechodil. Proč by to dělal?

Panu Valáškovi se podařilo něco úžasného: být svobodný a nepokřivený v zemi, kde většina lidí byla buď nesvobodná, anebo pokřivená, anebo oboje. Pan Valášek propadl sítem a možná o tom ani nevěděl. Od státu nic nechtěl a nějak se mu podařilo zařídit, že stát – většinou – nic nechtěl po něm.

U dvou pulců a měsíce. Proč chlapík ze severní Anglie neuspěl se svou hospodou v Londýně

Měl vlastní chalupu se záhumenkem, kde si pěstoval brambory, a velkou loukou, kterou dvakrát za rok pokosil, trávu usušil a dva tři metráky sena dovezl na Valáškovi do státního statku, kde mu zaplatili čtyřicet korun za metrák, takže měl na petrolej a tabák do fajfky. Chalupa byla po Němcích, u kterých kdysi sloužil. Když je odsunuli, prostě v ní bydlel dál, a protože to byla malá chalupa vysoko v horách, stát se neobtěžoval mu ji znárodnit.

Za těch deset nebo dvanáct let, co jsem ho znala, se pan Valášek vůbec nezměnil. Pořád chodil v rozšmaťchaných děravých holínkách, které si vycpával senem, aby ho nezábly nohy, a v prastarém kabátě po Němcích. Pořád byl v dobré náladě a vesele se zubil, i když mu, pravda, zubů v úsměvu ubývalo. Nikdy si na nic nestěžoval a nikdy neskuhral, že ho něco bolí. A na všechno byl pořád „moc hloupej“.

Pan Valášek byl možná hloupý, ale byl nádherně, dobrosrdečně, šťastně, moudře hloupý. Kéž by takových hlupáků bylo na světě víc!

Vstoupit do diskuse
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.