V jejích knihách se zbytečná slova objevují jen zřídka, její hrdinové málokdy žvaní zbytečnosti a ještě řidčeji si stěžují. Ať už to jsou ti slavní dva homosexuální bačové ze Zkrocené hory (ano, pasou ovce, tudíž bačové), nebo Quoyle a Wavey z Ostrovních zpráv, Dirt Sheets z povídky o kousavé kobyle Blood Bay, Ottalina z Trsu trávy na kraji světa, všichni jsou svého druhu smolaři, ale nikdy, nikdy neztrácejí glanc. Proč tedy, ptal jsem se hořce, si ausgerechnet jejich autorka musela stěžovat, jak nespravedlivě unikl Zkrocené hoře Oscar za nejlepší celovečerní film? A s tak ublíženou zahořklostí? „Měli jsme tušit,“ píše má milovaná dáma, „že republikánská sloniska z Akademie budou mít úplně jinou představu o tom, co hýbe populární kulturou. Většina ze šesti tisíc členů akademie pochází z Los Angeles a před skutečným světem se uzavírá za tepanými branami svých luxusních rezidencí, bez kontaktu nejen s proměnlivou kulturou a kvasem současné Ameriky, ale i se svým vlastním městem. A přesto rozhodují o tom, jaké filmy jsou dobré.“ Jednasedmdesátiletá držitelka Pulitzerovy ceny má ve svém článku zapotřebí přejmenovat vítězný film Crash na Trash (Odpad) a nenechat nit suchou ani na Philipu Seymouru Hoffmanovi, který získal hereckého Oscara za Capoteho.
Rozumějte, nic, co bych nepodepsal. Být jedním z těch vyvolených za kovanými vraty, hlasoval bych spíš pro emotivní Zkrocenou horu než pro vykonstruovaný Crash. I mně je bližší nemluvná uměřenost Heathe Ledgera než okázalý herecký ohňostroj Hoffmanova Capoteho. Ale když už jsou ti akademici taková sloniska, proč stát o jejich zájem a ponížit sebe při pokusech ponížit je? V roce 1977 přece „vyhrál“ Rocky nad Taxikářem, v roce 1974 Podraz „porazil“ Bergmanovy Šepoty a výkřiky. Ale kolik lidí si dneska vybaví Davida Nivena v oscarové roli majora Pollocka ze Separate Tables v porovnání s miliony těch, jimž se nesmazatelně vypálil do paměti „poražený“ Spencer Tracy ve filmu Stařec a moře? Tak proč autorka předlohy Zkrocené hory potvrzuje Oscarům důležitost zrovna tím, jak dotčeně se jim ji snaží upřít?
Až po třetím přečtení mi došlo, že zápal, s nímž Proulxová hájí Zkrocenou horu, je pro film mnohem větší ocenění než všechny ceny Akademie. Nikdy se netajila tím, že ke svým postavám velké city nechová a musel přijít tenhle film, aby si alespoň dvě z nich zamilovala. Jaký divák může být k filmu náročnější než ten, z jehož představivosti se narodil? A jakou větší oběť může jakýkoli autor přinést než noblesu, s níž je vždycky možno nechat psy štěkat a tiše kráčet dál?
Bylo to zajímavé zjištění. Dokonce jsem se kvůli ní zastyděl za dotčenou úpornost, s níž v zítřejším Reflexu vyvracím - jednu po druhé - všechny nepravdy, které tu o mně a dalších moderátorech oscarového přenosu na HBO ve svém svatém rozhořčení minulý týden napsal Jan Rejžek. Když už totiž ztratit glanc, tak kvůli něčemu, co za to stojí.
Rozumějte, nic, co bych nepodepsal. Být jedním z těch vyvolených za kovanými vraty, hlasoval bych spíš pro emotivní Zkrocenou horu než pro vykonstruovaný Crash. I mně je bližší nemluvná uměřenost Heathe Ledgera než okázalý herecký ohňostroj Hoffmanova Capoteho. Ale když už jsou ti akademici taková sloniska, proč stát o jejich zájem a ponížit sebe při pokusech ponížit je? V roce 1977 přece „vyhrál“ Rocky nad Taxikářem, v roce 1974 Podraz „porazil“ Bergmanovy Šepoty a výkřiky. Ale kolik lidí si dneska vybaví Davida Nivena v oscarové roli majora Pollocka ze Separate Tables v porovnání s miliony těch, jimž se nesmazatelně vypálil do paměti „poražený“ Spencer Tracy ve filmu Stařec a moře? Tak proč autorka předlohy Zkrocené hory potvrzuje Oscarům důležitost zrovna tím, jak dotčeně se jim ji snaží upřít?
Až po třetím přečtení mi došlo, že zápal, s nímž Proulxová hájí Zkrocenou horu, je pro film mnohem větší ocenění než všechny ceny Akademie. Nikdy se netajila tím, že ke svým postavám velké city nechová a musel přijít tenhle film, aby si alespoň dvě z nich zamilovala. Jaký divák může být k filmu náročnější než ten, z jehož představivosti se narodil? A jakou větší oběť může jakýkoli autor přinést než noblesu, s níž je vždycky možno nechat psy štěkat a tiše kráčet dál?
Bylo to zajímavé zjištění. Dokonce jsem se kvůli ní zastyděl za dotčenou úpornost, s níž v zítřejším Reflexu vyvracím - jednu po druhé - všechny nepravdy, které tu o mně a dalších moderátorech oscarového přenosu na HBO ve svém svatém rozhořčení minulý týden napsal Jan Rejžek. Když už totiž ztratit glanc, tak kvůli něčemu, co za to stojí.
