Jak v čem. V tom, jak Trump často rychleji mluví, než myslí, jak vyhlašuje – a vzápětí mění či odvolává – vládní dekrety či sazby cel, jako cvok skutečně působí. Ale v tom, že Pásmo Gazy je v jistém smyslu developerský projekt, má pravdu. Ta dvoumilionová oblast je skrz naskrz protkána infrastrukturou Hamásu – tunely, podzemními velitelskými stanovišti, výrobnami i sklady raket, komunikačními centrálami… A to vše v úzké vazbě na civilní sektor, jeho školy, úřady, nemocnice i mešity.
Make Gaza Great Again. Dává Trumpův plán udělat z Pásma americkou Riviéru smysl? |
Má-li se toto vše zneškodnit, má-li být Gaza skutečně demilitarizována, jak to už dlouhá léta žádá Izrael, je to téma pro developery, pro finančníky (z bohatých arabských zemí) i pro jejich ozbrojené ochránce. Prostě pro ty, kteří chtějí Hamás a jeho smrtící kapacity zneškodnit.
Že to prezident Trump myslí s mírovým plánem pro Gazu vážně, ukázalo úterý, kdy USA zaslaly členům Rady bezpečnosti OSN návrh rezoluce o Mezinárodních stabilizačních silách (ISF) pro Gazu. Ano, čtete dobře. Amerika, tolikrát proklínaná Trumpova Amerika, která před lety vystoupila z UNESCO, to s mírem pro Gazu zkouší přes Organizaci spojených národů a její Radu bezpečnosti.
Proč se Putin postupně odvrátil od Západu
Ještě před čtvrtstoletím by na takovém konstatování nebylo nic zvláštního. OSN má pravomoc udílet různé mezinárodní mandáty. I pro vojenské akce. Svou hvězdnou chvíli zažila v červnu 1950, kdy hned po útoku Severní Koreje na Jih vydala dvě rezoluce. Jedna prohlásila KLDR za agresora. Druhá vyzvala k pomoci napadené zemi.
USA poslaly OSN návrh na zřízení mezinárodních sil v Gaze |
Dodnes celý svět ví, že v Jižní Koreji jsou už 75 let američtí vojáci. Ale málo se připomíná, že po celou dobu tam nevystupují pod vlajkou s pruhy a hvězdami, nýbrž pod vlajkou OSN. A že tato situace je jedinečná a neopakovatelná, neboť Moskva tehdy bojkotovala aktivity OSN a nemohla hlasovat proti.
To se už nikdy opakovat nebude, přesto OSN a její Rada bezpečnosti po dekády schvalovaly různé rezoluce. Též posvěcovaly mandátem mezinárodní jednotky dozírající na mír v oblasti konfliktů. Například na Kypru, v jižním Libanonu či na izraelsko-syrské linii pod Golanskými výšinami. A hlavně posvětila – hned po 11. září 2001 a útoku džihádistů na USA – zásah proti Al-Káidě a Tálibánu v Afghánistánu. Ale potom jako by se OSN vypařila, respektive jako by se členské státy vzájemně blokovaly.
Zkuste si vzpomenout sami. Kdy naposled byl nějaký vojenský zásah posvěcen rezolucí Rady bezpečnosti OSN? Zřejmě roku 2011 v Libyi za „arabského jara“. Jenže ten zásah nedopadl dobře. Libyi jako jednotný stát nezachránil a Kaddáfího vládu (ať byla jakákoliv, těžko byla horší než současný chaos) pomohl svrhnout. K tomu ovšem rezoluce Rady bezpečnosti OSN neopravňovala.
Byl to jeden ze zlomových momentů, jež postupně odvracely ruského lídra Putina od Západu. Robert Gates, tehdejší šéf Pentagonu, později do novin napsal, že Rusko se cítilo Amerikou podraženo. V Radě bezpečnosti OSN totiž potřebnou rezoluci neblokovalo a pak jen zíralo, když se z humanitárního zásahu stala změna režimu v Libyi. Putin si prý tehdy řekl: „Už žádná další Libye.“
Přitom už dříve se odehrály vojenské akce jako bombardování Srbska (1999) či invaze do Iráku (2003), kde se Západ sice snažil o mandát OSN, ale když se snahou neuspěl, zaútočil i bez rezoluce. A Rusko? To ve svých vojenských akcích (v Gruzii, Sýrii či na Ukrajině) snahu o schválení patřičné rezoluce OSN ani nepředstíralo.
S mandátem vynucovacím, nebo mírovým?
Už proto teď působí americká snaha o mandát Rady bezpečnosti OSN pro Gazu jako pokus o návrat do „starých dobrých“ časů alespoň snahy o mezinárodní legitimitu akce.
Patří OSN do dnešního světa? Rada bezpečnosti je taková, jakou ji chtějí mít její stálí členové |
V Gaze je mezinárodní (či izraelský) vojenský dozor nutný. Toto si Trump, ať je jakýkoliv, jasně uvědomuje. Už proto vytvářel mírovou dohodu pro Gazu za účasti Egypta, Turecka, Kataru a dalších regionálních mocností. Když k podpisu dohody pomohly tyto země dotlačit Hamás, džihádisté se ocitli trochu v koutě: kdyby dohodu porušili, kdyby se odmítli odzbrojit, podrazili by tím státy sobě tak či onak blízké.
Samozřejmě nevíme, jak to vše dopadne. Rada bezpečnosti bude o rezoluci jednat asi příští týden. Až pak bude jasněji, jaký mandát Mezinárodní stabilizační síly dostanou. Jestli to bude mandát „vynucující“, umožňující odzbrojení Hamásu a demilitarizaci Gazy, nebo mandát spíš „mírový“. Měl by „mírový mandát“, jak si ho představují třeba Egypt či Jordánsko, smysl? Mělo by smysl dohlížet na Gazu, ale zároveň ji nedemilitarizovat? Neodzbrojit Hamás, třeba za použití síly?
To jsou zásadní otázky. A pak ta, zda by Trump – pod vidinou „míru“ a Nobelovy ceny – na takový „mírový mandát“ přistoupil. Zatím lze říci tolik, že po dobrých 15 letech se seriózně chystá mezinárodní vojenská mise do Gazy pod mandátem OSN. Že světová organizace má šanci ukázat, že ještě není na odpis. Ale zda tu šanci naplní, o tom rozhodují členské státy.
