Vzhledem k tomu, že podstatná část zemí světa má historickou zkušenost s koloniální nadvládou západními mocnostmi, není vůbec překvapivé, že ve Valném shromáždění nebo jiných orgánech OSN dominují propalestinské sympatie. Bylo tomu tak v uplynulých letech, když opakovaně došlo na nějaké hlasování o uznání národních aspirací Palestinců. Jen USA, Česká republika a několik tichomořských států závislých na Washingtonu obvykle hlasují spolu s Izraelem proti Palestincům.
Izraelci k nám vtrhli, hlásí mise OSN v Libanonu. Odejděte, vyzval Netanjahu |
Aktuálně se ale spory mezi OSN a Izraelem točí kolem situace na jihu Libanonu. Izrael vyzval příslušníky mezinárodních mírových sil UNIFIL, aby se z oblasti stáhli, a armáda židovského státu mohla nerušeně pokračovat v tažení proti Hizballáhu – izraelský premiér Benjamin Netanjahu takto v neděli osobně a veřejně apeloval i na generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese. Velitelství sil OSN to ale dosud odmítalo s argumentem, že Izrael (ani Hizballáh) nebudou UNIFILu určovat a omezovat aktivity. Izraelci už mezitím opakovaně ostřelovali pozice mírových sil a zranili nejméně pět jejich příslušníků.
UNIFIL nemá mandát bojovat
UNIFIL je dnes kritizován z proizraelských pozic za to, že za dlouhá léta nedokázal realizovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1701 z roku 2006, která mj. stanovuje, že mezi řekou Lítání a izraelskou hranicí mají působit pouze mírové jednotky a libanonská armáda, tedy žádné jiné ozbrojené skupiny včetně Hizballáhu. Redaktor ČT Martin Jonáš dokonce neváhal na svůj účet na síti X napsat, že UNIFIL jsou „sralbotkové, kteří léta nedělají to, kvůli čemu v Libanonu jsou, a divže nepanáčkují před teroristy“.
Přes podobné rázné soudy jde přitom o další kauzu, která jen ukazuje limity světové organizace, tedy onoho globálního parlamentu. Příznačné v kauzách týkajících se Izraele je i to, že glosátoři, kteří kritizují „nečinnost“ a „bezzubost“ OSN, zároveň velmi často schvalují, když Izrael vážnost a vliv OSN opakovaně cíleně podkopává, ať již výroky, že jde o antisemitskou organizaci , ignorováním rezolucí Rady bezpečnosti či Valného shromáždění, nerespektováním verdiktů Mezinárodního trestního soudu, či – jako v aktuálním případě – přímým ohrožováním jednotek OSN.
Přestaňte útočit na misi OSN v Libanonu, vyzval Biden izraelskou armádu |
Konkrétní mírové mise se vždy mohou řídit pouze svým mandátem, který při jejich vysílání nebo v průběhu nasazení formuluje Rada bezpečnosti – jde tedy o průnik vůle a zájmů jejích patnácti členů, především pětice mocností s právem veta. Oddíly OSN mohou spoléhat pouze na zbraně a aktivity, které jim mandát definuje. Jinými slovy, jsou mise OSN, jejichž členové vyjednávají, monitorují situaci, nosí nanejvýš osobní zbraň k vlastní ochraně. Jsou jiné mise, které výzbrojí a robustním mandátem mohou čelit regulérním armádám, mají právo za určitých okolností vést útočné akce na ochranu civilistů a podobně.
UNIFIL je někde mezi těmito dvěma póly – jeho aktuálním mandátem každopádně není vyhnat silou Hizballáh z jižního Libanonu, ale pouze v této věci asistovat libanonské armádě. Přesto si na českém twitteru na adresu modrých přileb pod izraelskou palbou můžeme dočíst „dobře jim tak, nemají tam co dělat, stejně nic nedokázaly“.
Stěžovali si i Libanonci
Úplně stejné plamenné odsudky jsem přitom na adresu UNIFIL slyšel v minulosti i od druhé strany – mise UNIFIL byla zahájena už v roce 1978 v reakci na první izraelskou invazi do Libanonu, která odstartovala dvě dekády vojenské okupace. S mírovými jednotkami OSN jsem projížděl jih Libanonu poprvé v roce 1993 – nejdřív v obrněném vozidle finského praporu, později jsem krátce pobýval na základně fidžijských vojáků, k jejichž letecké přepravě z Tichomoří do Levanty měly mimochodem dlouhodobý kontrakt ČSA. V roce 2008 jsem zpravodajsky pokrýval, jak pyrotechnici OSN likvidují výbušniny z kazetových bomb, které o dva roky dříve shazovala na jižní Libanon izraelská armáda při další z krátkých válek s Hizballáhem.
Jednotky OSN přitom do roku 2000 pokrývaly i území okupované tehdy Izraelem. Na několika místech byly hlídkové posty UNIFIL v těsné blízkosti objektů sloužících Izraelcům a Libanonci se ptali, proč mezinárodní společenství okupaci nečinně trpí. Síly OSN dobře věděly i o tom, že ve věznici Chijám na dohled od nich Izraelci a jejich místní spojenec, tzv. Jiholibanonská armáda, drží i mučí zajatce – přesto světová organizace nezasáhla.
Spojené státy musí dosáhnout příměří na Blízkém východě, řekla Harrisová |
Tedy tak jako dnes leckdo „nechápe“ (nebo prostě odmítá uznat) nynější limity činnosti OSN, v době izraelské okupace, která skončila v květnu 2000, omezení vyplývající z přiděleného mandátu „nechápali“ místní obyvatelé. UNIFIL dnes nemá oprávnění aktivně působit proti Hizballáhu, stejně tak ani neměl v minulosti úkol zachraňovat týrané Libanonce.
Masakr v Kaná – útok, nebo jenom omyl?
Vzájemný vztah mezi OSN a Izraelem skutečně neurčují pouze konflikty poslední doby. A nevyplývá jen z argumentů a událostí, kterými dnes operuje Izrael, ale i z těch, o kterých židovský stát raději moc nemluví, avšak v Libanonu si je dobře pamatují. Nejde jen o neblaze proslulý masakr v palestinských uprchlických táborech Sabrá a Šátílá, kde křesťanská milice v září 1982 povraždila stovky civilistů, přičemž i izraelská vyšetřovací komise potvrdila, že za to nesla nepřímou odpovědnost i izraelská okupační armáda („řezník z Bejrútu“, jak byl Ariel Šaron až do smrti nazýván svými arabskými protivníky, tehdy musel odejít z postu ministra obrany).
Přímo na jihu Libanonu zase stále zůstává v lidové paměti masakr z dubna 1996. V té době probíhala po zhroucení příměří další z krátkých válek mezi Hizballáhem a izraelskými okupačními silami, Hizballáh útočil i na izraelské území, židovský stát zase v rámci své Operace Hrozny hněvu blokoval libanonské přístavy a bombardoval silnice vedoucí do Bejrútu. Za této situace izraelská dělostřelecká palba, soustředěně vedená na základnu UNIFIL u vesnice Kaná, zabila 106 libanonských civilistů z více než osmi set, kteří se tam před boji ukrývali.
Přes sto dalších izraelský útok zranil, spolu s nimi i několik fidžijských vojáků UNIFIL. Izraelský premiér Šimon Peres zprvu tvrdil, že o civilistech neměla armáda tušení, ta uváděla, že palba na objekt OSN nebyla záměrná. Vyšetřování OSN ale vyloučilo, že by mohlo jít o důsledek technické chyby či špatného zaměření, a navíc se prokázalo, že navzdory původnímu izraelskému zapírání byla oblast v době incidentu monitorována izraelskými složkami. I tato událost tedy pochopitelně tvoří součást historie, která dnes přispívá k nedůvěře mezi OSN a Izraelem. Tuto nedůvěru lze ostatně sledovat ještě dál, a to až k samotnému vzniku Izraele.
Vražda mírového vyjednávače v Jeruzalémě
Často bývá vzpomínán švédský diplomat Raoul Gustav Wallenberg, který za druhé světové války vydáváním švédských pasů zachránil před vyhlazením desítky tisíc maďarských Židů a sám pak skončil za dodnes nejasných okolností odvlečený do stalinistického Sovětského svazu – sovětská armáda potvrdila jeho držení ještě před koncem války, kdy a kde přesně zemřel ale není dodnes jasné. O poznání méně bývá vzpomínán jeho krajan Folke Bernadotte.
Ten byl za války vysokým představitelem švédského červeného kříže. Nejčastěji je spojován s faktem, že z nacistických koncentračních táborů dokázal zachránit nejméně sedmnáct tisíc lidí, z toho několik tisíc Židů. Když po vyhlášení izraelské nezávislosti koalice arabských států napadla židovský stát, hrabě Bernadotte byl pro své diplomatické schopnosti mocnostmi jmenován jako hlavní vyjednávač světového společenství pro ukončení konfliktu. Uspěl mj. s krátkodobým příměřím, postupně také přišel se dvěma plány, které ale v dílčích aspektech narazily na nesouhlas válčících stran.
Hizballáh je bez vedení, chlubí se Izrael. Jeho letouny zabíjely v Damašku |
Na tomto místě je vhodné připomenout, že zatímco arabské země, ale také třeba Pákistán, odmítly plán OSN pro rozdělení britské Palestiny z listopadu 1947, na jehož základě Izrael vznikl, sionisté na něj přistoupili, avšak explicitně nepřijali hranice, které OSN pro židovský stát vytyčila – první měsíce roku 1948 se ostatně nesly ve znamení guerillové války a teroru, kdy Židé systematicky čistili od Arabů např. koridor spojující středomořské pobřeží s Jeruzalémem.
OSN totiž předpokládala, že etnicky a nábožensky smíšený Jeruzalém a Betlém by zůstaly pod mezinárodní správou, což však bylo pro sionistický tábor kvůli historickým vazbám Židů na Jeruzalém a kvůli tamní početné židovské populaci nepřijatelné. A právě za to zaplatil emisar OSN životem, když ho sionisté v září 1948 pro jeho mírové kompromisní iniciativy v Jeruzalémě zavraždili.
„Mírový plán OSN, který měl Bernadotte uvést v život, byl v Izraeli okamžitě vnímán jako zrada, do velké míry proto, že nepočítal s Jeruzalémem jako hlavním městem Izraele. Aby zabili plán, rozhodli se židovští extremisté zabít zprostředkovatele,“ shrnul okolnosti časopis Newsweek, když před lety připomínal vyjednávače OSN pod titulkem Švédský Schindler – jak hrabe Bernadotte zachránil tisíce Židů před smrtí.
Akci provedli teroristé ze židovské militantní organizace Lechi, kterou vedl pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir. Izraelský premiér David Ben Gurion atentát odsoudil. Útočníci, kteří spolu se švédským diplomatem OSN v autě rozstříleli i jeho francouzského kolegu, ale nebyli nikdy potrestáni.
A ačkoliv je Jeruzalém posetý pamětními tabulkami připomínajícími tuto éru, Bernadotteho nepřipomíná ani taková deska, ani pojmenování ulice, nedočkal se ani titulu Spravedlivý mezi národy, který dostaly tisíce nežidů za záchranu Židů v době druhé světové války. Až v roce 1995 izraelský ministr zahraničí Šimon Peres připustil, že Bernadotte byl zavražděn „teroristickým způsobem“.
Jinak ale Izrael i proizraelští aktivisté ve světě o této historické kapitole spíš mlčí. Česká republika má v tomto ohledu zvláštní postavení. Deklaruje, že chce být důležitým členem světového společenství, ale zároveň zastává proizraelskou politiku. Pro pochopení tak komplikovaných vztahů, jaké panují mezi Izraelem a OSN, však do budoucna nelze dopřávat sluchu pouze jedné straně.
