Zřejmě ne tak, jak o tom mluvil vládní koordinátor strategické komunikace, plukovník Otakar Foltýn: „Jednou budete tázáni svými vnoučaty, co jste dělali v roce 2025, stejně jako jsem se já dědečka ptal na rok 1938.“ To jako že jsme v dilematu, zda přijmout, či nepřijmout diktát velmocí z Mnichova? S vědomím, že řekneme-li „ne“, vtrhne sem ihned nepřátelská armáda? Takto se krmí atmosféra armagedonu, definitivního a rozhodujícího střetu Dobra a Zla.
Některá slova podléhají inflaci natolik, že ztrácejí význam. Třeba genocida či okupace. Čteme často na webu, že v květnu 1945 tu jednu okupaci (nacistickou) vystřídala okupace jiná (sovětská). Nebo že Sovětský svaz byl srovnatelně genocidní režim jako nacistické Německo. Nebo že svět si rozdělily velmoci na konferenci v Jaltě v únoru 1945.
Výročí konce války v Česku: prezidentovo varování, minuta ticha i řada protestů |
Jenže toto vše funguje při věcnějším pohledu jako alibi. Alibi, které pomáhá zakrývat to, o co se zasadili sami naši předkové po druhé světové válce.
Proč do toho Rakousko a Finsko nespadly?
Řekne-li se, že sovětský (stalinský) režim byl genocidní a okupační, má to smysl pro dnešní politiku a ideologii. Umožňuje to říkat, že jsme nebyli osvobozeni, ale pohlceni jiným Zlem. Ale věcně to není pravda. Sovětský svaz byl hrozný, brutální, krvavý, ba zločinný režim. Ale genocida je definovaná: je to cílená, předem nachystaná, paušální a hromadná likvidace jasně určených (ve třetí říši norimberskými zákony) národních či religiózních skupin. Toto, při vší tamní brutalitě a pohrdání lidskými životy, nebyl případ Stalinova SSSR.
Řekne-li se, že Sovětský svaz nás v roce 1945 okupoval, je to vyslovená lež. Toto lze jistě říci o Německu coby poražené zemi. Do roku 1955 to platilo i o Rakousku. Do jisté míry o Polsku či Maďarsku. Ale neplatilo to o Československu. Od nás se sovětští – stejně jako američtí – vojáci stáhli do listopadu 1945.
Osmdesát let po válce žijeme v atmosféře strachu, která se může přetavit ve volání po zničení „těch druhých“ |
Řekne-li se, že o nástupu komunismu (či socialismu) u nás se rozhodlo na konferenci v Jaltě, kde si velmoci rozdělily sféry vlivu, na tom už něco je. Ale i tak zůstávají otevřené otázky. Proč třeba Finsko a Rakousko, které též náležely do sféry vlivu Moskvy, nespadly do díry socialismu či komunismu? Proč tam občané nikdy nezvolili komunisty? Tohle je zapeklitá otázka pro generaci našich dědů, ale plukovník Foltýn ji nepřipomíná. Možná i proto, že ji nelze tak snadno převést na rovinu boje Dobra a Zla.
Odčiňování Mnichova přišlo draho
Zkusme to jinak. Zkusme si méně připomínat Mnichov, Jaltu, Postupim, pohyb front ve finále druhé světové války či Stalinovy plány, a o to více si připomínat českou (československou) politiku té doby.
Třeba Benešovo „odčiňování Mnichova“, jež ve svých memoárech připomínal literát Václav Černý. Prezidenta Beneše mnichovský diktát, „zrada západních mocností“, zdrtily natolik, že se je snažil odčinit za každou cenu. I za cenu vstřícnosti vůči Stalinovi.
Jeden den na zemi na konci největší války. Tiché vzpomínání i myšlenky na nový začátek |
To platilo pro část československých exilových elit té doby. Historik Petr Hlaváček připomněl výroky ministra zahraničí Jana Masaryka: „Mír sovětský znamená mír československý. Naše spojenectví se Sovětským svazem je trvalé.“
Sami si můžeme připomínat Košický vládní program z 5. dubna 1945 (je zvláštní, že v rámci letošních „osmdesátek“ připomínán nebyl). Tento program, sestavený již v březnu v Moskvě, ale Benešovou vládou nezpochybněný, vyřadil z politické soutěže agrárníky či národní demokraty. K volbám připouštěl jen strany začleněné do Národní fronty. Ty pak v prvních poválečných volbách v květnu 1946 figurovaly na společné kandidátce Národní fronty. Jak asi to mohlo nakonec dopadnout, když alternativou pro voliče byl jen bílý lístek?
ČT2 teď vysílá zajímavý dokumentární cyklus My, budovatelé nové republiky. Je to mozaika deníkových zápisů a filmových záběrů (většinou amatérských) z poválečných let. Atmosféru třetí republiky, formálně demokratické, ale pevným budovatelským krokem mířící k vládě KSČ, vystihuje skvěle.
Kdo vyhraje vítězství? O tom, že před 80 lety jsme byli osvobozeni, by nemělo být pochyb |
Pěkně líčí i atmosféru volební kampaně na jaře 1946 – půl roku po odchodu sovětské armády a dva roky před tím, než se KSČ chopila moci. Záběr ukáže transparent s nápisem Socialismus ANO. Národní a československý. Tak to mnozí skutečně cítili. To nebylo dílo bojůvek KSČ ve stylu Lidových milic.
Budovatelsky k socialismu
Našinec – s vědomím, že je v pozici generála po bitvě, že už má o minulosti jasno, ale kdo ví, nakolik by měl jasno, kdyby tehdy žil – si může pomyslet. Pane jo. Pokud se rok po porážce německého národního socialismu veřejně nosila hesla Socialismus ANO. Národní a československý, tak nám asi nebylo pomoci.
Jistě, Stalinova Moskva se snažila skrze své poradce v Praze i skrze československé stalinisty. Ale tanky, samopaly a okupační armádu vůbec k tomu nepotřebovala. Volby v květnu 1946 vyhráli v Česku komunisté (pozor, na Slovensku ne) podle pravidel, která v Košickém vládním programu odsouhlasila i Benešova exilová vláda.
Sovětské vlajky, hymna i tank v centru Prahy. Komunisté slavili konec války |
Tedy, až budete nadávat, jak nás Západ předhodil na Jaltě Stalinovi a že s tím se nedalo dělat vůbec nic, připomeňte si, jak ochotně a budovatelsky kráčeli naši předkové socialismu a Stalinově Moskvě vstříc. Otázka je, jak se z toho máme dnes poučit.
