Úterý 27. října 2020svátek má Šarlota, Zoja, Zoe 11 °C občasný déšť Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PALÁT: Petice a bludy na cestě s covidem. Proč nám nízké reprodukční číslo R v listopadu jaro neudělá

Obdobně se to má se zdravotnickým systémem. Vše navenek běží jak má, protože... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obdobně se to má se zdravotnickým systémem. Vše navenek běží jak má, protože... | foto:  Petr Topič, MAFRA

Praha Reprodukční číslo R dává hrubou orientaci, jaký je vývoj epidemie. Usilujeme o R menší než jedna. Může to však přinést falešný pocit, že je vyhráno, napsala Zeynep Tufekciová 30. září v The Altantic. „R“ charakterizuje průměrný počet nakažených jedním člověkem.

Například R=1,2 předpokládá, že největší počet přenašečů nakazí 1,2 dalších. Ale tak to není. Ve skutečnosti malý podíl přenašečů je odpovědný za většinu dalších nakažených.

Jazykem Paretova pravidla bychom mohli říct, že 10–20 procent původců odpovídá za 80 procent následných nákaz. Proč? Jednak člověk může být infekční bez jakýchkoli příznaků. Současně, pro přenos jsou ideální podmínky setkání více lidí v uzavřeném prostoru, kdy hovoří na sebe tváří v tvář na malou vzdálenost delší dobu. Nakazí se tak více lidí od jednoho. To je klastr. Naopak při letmém potkání venku anebo v pár vteřinách mlčky v obchodě je šance nákazy malá. Bude-li R nízké, je to dobře, leč situace je křehká. Přehlédnutý klastr může rozpoutat novou vlnu.

Co jistě nepomáhá

Různé medicínské celebrity, naposledy Jan Hnízdil, výrazně zpochybňují snahu testovat, trasovat, izolovat. Tvrdí, že se tak vyrábí pacienti a společnost je promořená strachem. Jejich petice je založena na tzv. barringtonské deklaraci (podle Great Barrington, městečka v americkém státě Massachusetts, kde byla sepsána).

Tato deklarace – ve zkratce – říká: lockdown je nevhodný nástroj na boj s pandemií. Protože má devastující následky na ekonomiku a zvyšuje smrtnost na rozšířené choroby, které jsme se již naučili řešit, avšak pro covid se na ně nedostává. Autoři rozdělují populaci na mladé, kterým covid (tolik) nehrozí, a na staré, které kosí po tuctech. Ti první by se měli nechat normálně žít, pracovat, studovat, ti druzí zase naopak chránit. Tak, bychom dosáhli stádní imunity, která by z covidu udělala „etablovanou“, sezonně rozšířenou nemoc. Případně než bude vakcína. A bylo by.

Tato deklarace a na ni navazující petice se mýlí v několika zcela zásadních bodech.

Zaprvé – podíl zemřelých na covid představuje 10–13 procent (z celkového počtu úmrtí) různých věkových skupin od padesáti výše. Tedy ohrožení nejsou zdaleka pouze stařečci v domovech. Ale pozor – představuje také sedm procent úmrtí ve věkové skupině 20–49. Covid se týká i mladých. Nejde a priori o stáří, ale o zdravotní stav, o kondici a také o množství infekční dávky viru.

Když jsme u těch mladých, údajně nerizikových. Podle zpráv o průbězích rekonvalescence tu existuje fenomén „long-covid“, tedy měsíce přetrvávající pocit dušnosti, únavy a dalších příznaků. Covid-19 je velmi „rtuťovitá“ nemoc. Nejenom v populaci, ale i u jednotlivce. Může běžet mírně a náhle se zhoršit, anebo předstírat zlepšení, aby člověk za další dva dny ležel na plicní ventilaci.

Zadruhé – i kdyby, jak chceme staré chránit? Zabalíme je do igelitu? Minimálně od jara víme, že jsou ohroženi, a přesto máme výbuchy epidemie v zařízeních pro seniory. Už vidím, jak opakovaně testované ošetřovatelky v jednorázových oblecích a maskách budou pečovat o starce, na které se může přijít podívat pouze stejně zabalená rodina. Psychosociální dopad je horší než lockdown, proti kterému se brojí. Ten je časově omezen. Navržená segregace podle rizikovosti by trvala měsíce.

Zatřetí – k dosažení stádní imunity potřebujeme jistou přítomnost protilátek v populaci. V realitě, kupříkladu v ohnisku nákazy, New-Yorku z jara 2020, se rozsáhlým testováním přišlo na to, že přítomnost protilátek, tedy známka kontaktu s virem, je přítomna asi pouze u 15–21 procent populace. Cesta k tomu zaznamenala přes 17 500 mrtvých z 8,5 milionu Newyorčanů. Protože jich hodně zemřelo doma, tento počet obětí může být podhodnocený. (Johns Hopkins Coronavirus Resource Center, květen 2020)

Ale pozor, bude to ještě lepší: k dosažení „stádní“ imunity potřebujeme promořenost, která má logaritmickou závislost na reprodukčním čísle R. (Ellie Murrayová, Assistant Professor in Epidemiology, twitter @EpiEllie) Neregulované číslo R pro covid-19 je asi 2,5 a úroveň promořenosti k dosažení stádní imunity je 70 procent populace. Stádní imunita je logický nesmysl. Tato iluzorní cesta k imunitě populace by stála desetitisíce životů a statisíce dočasně nebo trvale postižených. Nemluvě o často skloňovaném přetížení zdravotního systému, který by nestíhal ani covid a pohříchu ostatní nemoci už vůbec ne. Samozřejmě, že by byly mnohé další oběti jiných nemocí kvůli tomu, že by je léčit neměl kdo. Dochází toto petentům?

Nakonec směřuje barringtonská deklarace k tomu, že onen stav – promořování mladých a ochrana starých – by trval, než přijde vakcína. Dnes víme, že po prodělání nemoci se vytvoří imunita na 3–4 měsíce a potom lze covid-19 chytit znovu. Jak dlouhou imunitu dosáhne vakcína? Podobnou?

Okrajová a nebezpečná deklarace

O barringtonské deklaraci prohlásil Roman Šmucler, ze je od tak renomovaných vědců, že ji snad u nás nikdo nebude zpochybňovat. Jenže ji zpochybňují v samotné Americe. V listu Washington Post ze 13. října popisuje deklaraci například ředitel Národních ústavů zdraví (NIH) Francis Collins jako „okrajovou a nebezpečnou“. Donald Trump se totiž v průběhu pandemie odklonil od svých rádců jako Anthony Fauci (ředitel Národní institutu pro alergie a infekční nemoci). 

Prezident, který v přímém přenosu na jaře doporučoval žilní injekce dezinfekce jako formu léčby, se potřeboval před volbami zaštítit nějakými známými jmény při obhajobě svého přístupu ke covidu-19. Nic víc, nic míň. Kritici označují barringtonskou deklaraci – byť byla sepsána třemi epidemiology – jako nevědecký dokument, který neobsahuje ani data, ani specifická doporučení, ani diskusi o dalších variantách.

Barringtonská deklarace (a pohříchu další následné petice) je pouze fenoménem posledních týdnů před prezidentskými volbami ve Spojených státech. Z pohledu zvládání pandemie je to odborný nesmysl. Šmucler uráží jak odbornou, tak i laickou veřejnost podsouváním, že si dokument sama nedokáže přečíst a zjistit, že to je blábol. Notoričtí (a nejen) lékařští kverulanti to baští i s navijákem, doprovázeni potleskem svých nekritických věrných.

Před několika dny vydal Mezinárodní měnový fond svůj světový ekonomický výhled 2020. Mimo jiné věnuje celou kapitolu analýze lockdownu, plnou dat, grafů a čísel. Ve zkratce – uzávěra společnosti a ekonomiky, přes svoje jednoznačně negativní dopady, zakládá na lepší šanci pozdějšího oživení. Instalovat lockdown při nízkých číslech nakažených je přitom účinnější než nechat situaci nabobtnat do velkého problému. Nechat „proběhnout“ infekci společností nekontrolovaně však přináší na ekonomice a společnosti škody nedozírné.

Premiér před volbami, podobně jako Donald Trump ve Státech, chtěl občanům zprostředkovat iluzi, že je vše v pořádku. Nikdo neví, kdo je a kde je tajemný muž s Excelem, který byl schopen na jaře nejdříve ministra vnitra a pak i premiéra vystrašit natolik, že na pár týdnů vypnuli republiku. A pak že strašit se nemá. Výsledkem byla jedna z nejlepších pozic po první vlně, kterou jsme měli. S důrazem na slovo „měli“.

Nyní máme, vedle chaosu ve velíně, i další noviny. Od první vlny jsme se emancipovali. Místo compliance (v medicíně používaný výraz pro dodržování léčebných doporučení) jsme se stali obhájci různých práv, diskutéři, hledači alternativních scénářů, konspirací a vůbec. Nejen, ale i díky tomu se lidé chovají, jak se chovají. Absolvování stohlavých srazů, přijímání prváků na vysoké školy – například mediků v pražském Faustově domě – staleté budově, s prostory s nízkými stropy, špatně větratelné. O vesnické družnosti by se také dalo vyprávět. Však dokud se nic nestane, se nic nestane.

Šance jménem lockdown

Co bude dál? Nalejme si čistého vína. Jediným způsobem, jak bojovat s covidem, je v jistou chvíli lockdown, ať už se to tak jmenuje, nebo ne. Čím při menších číslech nakažených se spustí, tím méně škody nadělá on i virus. Tuto šanci jsme využili na jaře a promrhali na podzim.

Číslo R nebude menší jedné zkraje listopadu ani náhodou. Možná na Mikuláše, spíše na Vánoce. Pokud do toho hodí vidle nějací právníci u soudů anebo poslanci ve sněmovně zrušením nouzového stavu, tak napřesrok. A dál? Vrátíme se ke slovům Romana Prymuly z jara, že se možná nebude nikam cestovat i dva roky, co mu tenkrát vyneslo veřejný pranýř. Dnes to z předběžné opatrnosti již neříká, ale říkají to jiní. Například společnost Delta Airlines, která 13. 10. vydala stanovisko, že potrvá možná dva tři roky, než se letecký provoz vrátí k jakémus takémus normálu.

Covid tu je a bude. Život bude o něco riskantnější, ale to neznamená, že nemožný. Bez velkých shromáždění (kverulanty opěvovaní Švédové nikdy nezrušili zákaz shromáždění nad 50 osob), s rouškami, home office a ostřížím zrakem sledovanými klastry. Mantrou zůstane nadále – testování, trasování, izolace. Možná někdy pochopíme, že nechat si sledovat polohu při karanténní aplikaci v telefonu není o nic horší než sdílet spoustu svých údajů s obchodním řetězcem.

Někteří opustí svoje současná povolání nebo živnosti, ale ne – jak prezident republiky říká – pro neschopnost, ale protože tlak bude příliš velký a okolnosti nepřející. Možná najdou jiná uplatnění a třeba i nová povolání, jak se někdy v krizových dobách děje. Nejedna životní křižovatka začala nedobrovolnou účastí na nějaké katastrofě.

Riziko, s nímž žijeme

Pokud dal někdo mimoděk návod, jak se s přetrvávajícím rizikem vypořádat, byl to Josef Váňa, legenda českého dostihového sportu. V neděli 11. října došlo na Velké pardubické Steeple Chase po nějakých letech opět ke smrtelnému zranění koně na velkém Taxisově příkopu. Osmiletý hnědák Sottovento byl jedním ze svěřenců právě Josefa Váni. Kdo trochu něco tuší o koních, umí si přestavit, jaká to je pro trenéra ztráta. Kdo by čekal od Váni nějaké skuhrání nebo výmluvy, nedočkal by se. On sám, který jel Velkou pardubickou dvacetosmkrát a dvakrát na taxisu spadl, den poté prohlásil: Mohla to být chyba před překážkou, ale to je riziko, my s tím žijeme, a proto půjdeme dál.

Život je nebezpečná zábava, ale umíme ji zvládnout. Za pár měsíců budeme podobná slova potřebovat ještě víc než dnes.

Text vyjadřuje autorův osobní názor.

ANALÝZA: Proč Čína v boji s covidem uspěla a Západ se zmítá v chaosu

Turisté se fotí na Velké čínské zdi. V Číně probíhají oslavy Zlatého týdne. (6.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Zatímco Západ se potýká s druhou vlnou koronaviru, východoasijské země dokázaly virus porazit. Proč tomu tak je? Nejde...

Jsme rozvedení. Ještě nevím, zda se vrátím k dívčímu jménu, říká Koukalová

Gabriela Koukalová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nepochopení, odsouzení. Konec vrcholové sportovní kariéry. Hledání práce. A ještě rozvod. Gabriela Koukalová (30) má za...

Dlouhodobý test Mazdy: karoserie se nám rozpadala před očima

Mazda 6 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Historie provozu této Mazdy sice dokládá, že prevence se vyplatí, ale některé chyby výrobce se napravit nedají....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!