Bylo pouhých pár stupňů pod nulou, několik dnů už nenapadla ani vločka, mě za hodinu čekala porada, takže jsem jen mezi zuby procedil: "Ty k...nádražácký" a poklusem běžel k autu.
Za třicet minut a tři litry benzínu jsem byl z východního okraje Prahy na Smíchově, protože jak jsem už napsal, několik dní nesněžilo a hlavní silnice hlavního města byly téměř suché.
Situace se opakovala o den později, kdy jsme šli se synem Jakubem do divadla Orfeus. Znejistěn výkony naší modré armády jsem oznámil, že jedeme o vlak dřív. Přišli jsme na nástupiště, Jakub si cvaknul jízdenku, já nemusel, protože v peněžence jsem měl čtvrtletní pražský kupon za patnáct stovek.
Čekali jsme pět minut, deset, patnáct. Ze tmy se začali trousit lidé, jdoucí na další vlak. "Jdeme," zavelel jsem a nadávku si jen myslel. Ještě nepublikovatelnější. Zase jsme jeli autem, zase po suché silnici.
Přiznávám, že mám železnici rád. Doba výstavby železnic byla dobou poslední, kdy jsme my tady ve střední Evropě dohnali alespoň v něčem Západ. Železnice je také jediný smyslupný prostředek, kterým lze omezit všemožnou dopravu na silnici a nahradit ho něčím, co je pohodlnější, rychlejší a bezpečnější, než je jezdění auty.
Osvícené národy to už znovu pochopili. Největší budovou nového Berlína je nové hlavní nádraží a nové železniční propojení hlavního města Německa má přednost před metrem a před silnicemi.
Před pár lety jsem začal věřit, že se rychlé, pohodlné a především spolehlivé železnice dočkám i já tady v Česku. Začal jsem vlakem jezdit nejen každodenně do práce, ale také do Ostravy, Brna, Bratislavy, Budapešti nebo Vídně. Jenže, má to vedle čistých vlaků, rozumného jízdného, ještě jednu – hlavní podmínku.
Na dráhy musí být spoleh.
A není. Minulý týden jsem proto projezdil díky drahám, které ke zmíněným zrušeným vlakům přidali ještě pár pořádně zpožděných, autem dobrou tisícovku, protože já do práce chodit alespoň trochu na čas musím. A ještě jsem se hodně naštval.
Čtěte více |
To když si České dráhy daly do novin celostránkové inzeráty, doplněné douškou generálního ředitele Petra Žaludy, jak skvěle, že tu kalamitu zvládli. Když Lidové noviny, nezávisle na mě, napsali, že houby zvládli, poslal pan generální ředitel půlstrankovou polemiku, že zvládli a basta.
Je půl osmé ráno. Teploměr na Masarykově nádraží ukazuje čtyři stupně nad nulou, vlak, kterým jsem měl odjet, má už půl hodinu zpoždění. Ti, co přijíždí z Ústí mají ještě o hezkých pár desítek víc. Nepochybně zase "sněhová kalamita".
A pan generální zase napíše za pár dní článek, jak že to skvěle zvládli. Houby jste zvládli. Jo a pane Žaludo, dlužíte mi jen za ten minulý týden tisícovku za benzín. Číslo účtu vám milerád pošlu.
