Ranní vstávání je pro mě většinou daň za to, když chci národu něco sdělit z obrazovky České televize, kde mě, z nějakého neznámého důvodu, mají v kategorii hostů ranních, nikoli večerních a nočních - což je zřejmě kategorie vyšší, do níž se možná někdy před důchodem dostanu. Tedy pokud nebudu už v té době chtít chodit brzy spát.
Takže dnes volali v 6:40 a pokud jste náhodou vypravovali děti do školy, nebo sebe do úřadu na osmou, tak jste mě možná u ranního kafe zahlédli, respektive slyšeli. Zas až tak dobrý, že by pro mě poslali přenosový vůz a postavili mě před prezidentský palác, nebo ten místní mrakodrap "věž, věž a zase věž, a je to voškolivý", totiž zase nejsem. Naštěstí, protože mám před psacím stolem zrcadlo a vábně nevypadám ani teď po sedmé.
Z televize, té české, se po telefonu ptali na to, co se děje ve Varšavě – a ptali se ne špatně, ale počesku. A tak jsem vysvětloval, že i když je země v týdenním smutku, tak se normálně pracuje. A že důvody havárie prezidentského speciálu tady v tuto chvíli nikoho zas až tak nezajímají. A už vůbec ne to, jestli náhodou sám Lech Kaczynski prostě pilotům nenařídil přistát stůj co stůj. Stejně jako nikdo v tuto chvíli nevyšetřuje, jak je možné, že ve speciálu bylo celé velení polské armády.
Polsko totiž smutní, důstojně, velce a velkolepě. Hraničí to s novinářským cynismem, ale je to tak důležité, že to prostě napíšu. Poláci prostě umí smutnit. Hloubka stesku je tady větší, stejně jako jsou tady hlubší i mnohé jiné city - nenávist, vlastenectví a možná i láska. Polsko je východ Evropy, jen dějinami a Stalinem trochu uměle posunutý do jejího středu.
Zkouším smutnit s nimi, zkouším tady pochopit polskou duši, tak odlišnou od té naší české. Polsko je nyní velká země s velkým smutkem po velké tragedii. Takže na to, jak se bavil pilot s ruskou řídící věží se mě neptejte. To budou lépe vědět v Praze, nebo v Moskvě, kde to, na rozdíl do Varšavy, v tuto chvíli a dnech někoho zajímá.
