Kysané zelí bylo v té naší středovýchodní části Evropy od nepaměti jedním z hlavních zásobáren vitamínů na dlouhou zimu, kdy se život zpomalil a v níž se čekala na jaro, léto, podzim, tedy ty tři období, kdy se dalo venku něco dělat.
V zimě se jedlo to, co jsme si vypěstovali v tom zbytku roku, pekla se husa, v lepším případě se někdy uprostřed zimy udělala zabijačka, v horším případě byl hlad, v tom nejhorším, jako v Moldávii a na Ukrajině ještě první roky po válce, hladomor.
Přestali jsme postupně žít podle těch našich ročních období, už ani ty brambory a jablka na zimu si velká část z nás nekupuje, nesekáme dříví, nekrmíme prase.
Na ten zbytek z nás, který se ještě pokouší živit zemědělstvím a musí tudíž podle zákonů ročních období pořád ještě žít, se koukáme v lepším případě jako na udržováníhodnou tradici. Zimu vnímáme tak, že jezdíme lyžovat na hory, ale často si už i uprostřed zimy zaletíme k moři, abychom si ten chlad a dobu bez slunce zkrátili.
Tak nějak jsme si odvykli, že v těchto měsících může přijít skutečná zima, která tu naši trochu bláznivou civilizaci vrátí zase na chvíli zpátky. Zastaví dálnice, zpomalí vlaky, zruší lety, někdy dokonce přeruší dodávky proudu.
Když napadne čtyřicet, půl metru centimetrů sněhu, jako napadlo v tom lese u Prahy, kde bydlím, propadáme panice, cítíme se náhle vykolejeni, zaskočeni, že všemu nevládneme a že by to, na co jsme si zvykli, že funguje, náhle fungovat přestalo. Život by se ale nezastavil, jen by šel trochu jinak, jako kdysi…
Berme ten z nebe pomalu, ale neustále se snášející sníh, který nám tak trochu opožděně dopřává vánoční náladu, nikoli jako pohromu, ale dar z nebes. Jako příležitost k tomu trochu nuceně zpomalit náš až příliš zrychlený svět, nedbající už vůbec na nic, ročními obdobími počínaje.
Jako chvilkový návrat k prastarému řádu věcí, k životu ve čtyřech ročních obdobích. Což, jak vám řeknou lidé z těch částí světa, kde ta naše roční období nemají, je jeden z největších darů té naší části Evropy.
