V tom polském filmu je revoluce katastrofou, katastrofou, která ohrožuje nejen svět, ale která ničí strašným způsobem ono evropské Rusko. Je rok 2010 a my ve střední Evropě máme za sebou polovinu období, kdy je u nás demokracie, ve srovnání se čtyřmi desítkami let, kdy u nás byla totalita. Ani na chvíli, ani v těch strašných padesátých letech, na dokonce ani za nacistické okupace, nebylo Česko tak strašnou zemí k životu, jako Rusko, tedy Sovětský svaz mezi lety 1917-1953. Evropský stát se změnil v orientální despocii, bylo to druhé řádění Mongolů, druhé uvrhnutí Ruska (či Ukrajiny) z Evropy do té nejstrašnější Asie.
Rusové za sebou mají méně než jednu třetinu doby komunistické despocie, nejlepší na co mohou navazovat je měkké samoděržaví posledního cara Mikuláše a pár let jelcinovské chaotické svobody, ne nepodobné prozatímní vládě.
Je květen a Rusko bude slavit konec Velké vlastenecké války. Záměrně píšu konec, protože vítězství by bylo vzhledem k obrovské ceně, kterou za to země zaplatila, to nesprávné slovo. Na Rudém náměstí budou s Rusy pochodovat Američané, Britové, Francouzi, Poláci. Škoda, že ne Češi.
Je to od Rusů gesto, gesto hodně silné. Podobně silné, jako po Smolensku ruská gesta vůči Polákům. Nechci se zcela mýlit, ale myslím, že to stále hodně divné medveděvsko-putinovské Rusko hledá cestu zpátky, k Evropě, k USA, k Západu, k nám. Po mnoha věcech z let nedávno minulých, především po Gruzii, stále Ruskem z třetiny okupované, je obezřetnost na místě. Ale zároveň je nutná i určitá forma otevřenosti, připravenosti dát Rusku šanci a přitom si nezadat.
V Rusku, s Ruskem se něco děje. Ještě je těžké říci, co přesně, ale děje. Jen je třeba se držet staré známé pravdy, že Rusko má dostat šanci se přibližovat k nám, Evropě, ale my Evropané, se nesmíme přibližovat k němu. V zájmu Ruska samotného.
Po čase uvidíme. Protože Rusko není jen Moskva, ale je to i Petrohrad. Krásné evropské město. Město, v němž vyrostl Putin i Medveděv. Možná to nic neznamená, možná víc, než si dokážeme představit.
