Když se však nyní další evropské státy chystají palestinský stát uznat v souvislosti s – poněkud jednostranně vykládanými – událostmi v Gaze a s tím úzce souvisejícím, náhle zřetelně projevovaným, dříve spíše latentním antisemitismem, není to jen obvyklá snaha evropských státníků snažících se zviditelnit na aktuálním problému. V současné době se mi zdá situace jiná. Sotva totiž můžeme přitom odhlédnout od aktuálního stavu toho, co se v Evropě skutečně děje.
Průlom v uznání státu Palestina. Krok tří zemí může spustit dominový efekt, obává se podle experta Izrael |
Když palestinské vlajky téměř převládaly na povolebních manifestacích ve Francii, když migrační vlně z muslimských zemí jsou spíše otevírány dveře klamáním evropských občanů o „azylu pro uprchlíky“ a zejména když Palestinci sídlící v evropských státech zřetelně požadují likvidaci Izraele hesly „od moře k řece“, je jistě namístě otázka, jak energicky – a konečně zda vůbec – by některé evropské státy vystoupily na obranu Izraele. Kdyby tomuto demokratickému státu, spojenému tak úzce s evropskou civilizací, hrozilo opravdové a vážné nebezpečí ohrožení jeho samostatné existence, jak je to ostatně nyní v Evropě veřejně požadováno. Zda by některé evropské státy takovouto podporou riskovaly ohrožení již tak křehké vnitřní stability, což při současném stavu části veřejného mínění nelze vyloučit.
Ohrožení našich úmyslů
Jistě bychom při váhavých postojích slyšeli slova o lidských právech, když už dnes hypertrofovaná lidská práva představují hlavní překážku řešení migračního problému Evropy. Totiž zcela zřetelnou, léta již dlouhou dobu trvající evropskou neschopnost odlišit humanistickou potřebu ochrany skutečných uprchlíků před válkou nebo pronásledováním – v čemž máme v Česku dlouhou tradici – od cesty mnohých za lepším životem, na který má jistě každý právo, ale neexistuje žádná povinnost takové úsilí podporovat. Zejména pak, když část příchozích do Evropy ohrožuje takové naše deklarované úmysly, jako je potřeba chránit právo Izraele na existenci.
Vytrvalé klepání po ramenou. Uznávání Palestiny je pro Izrael důsledkem ignorování podstaty konfliktu |
Nikterak tento problém nepřeceňuji. Jsem přesvědčen o tom, že ani samotné arabské státy nemají valný zájem na vytvoření velkého státu ovládaného teroristickými organizacemi. Zcela zřetelně Palestince nijak zvlášť v oblibě nemají, když již třetí generaci těch, kteří z území Izraele odešli, ponechávají ve statusu uprchlíka, mnohde jim ani nedovolují získat občanství. A o masakru palestinských táborů v r. 1982 v Libanonu ani nemluvě…
Národní zájmy? A co takhle zájmy celé Evropy?
Jde mi o širší problém současné Evropy. Pochybnost o pravdivosti deklarovaných politických záměrů, o jejich soulad se životem a zájmy obyčejných evropských občanů. Což volební výsledky politických subjektů neodrážejí zcela přesně. Ostatně i tyto se, ke zděšení mnohých, počínají měnit.
Uznáváme právo Izraele na obranu a samozřejmě jeho právo na existenci, ale masivně přijímáme spoluobčany, kteří tato práva zřetelně odmítají. Představujeme si vytvoření palestinského státu nějak po vzoru „kosovského řešení“?
Španělsko, Norsko a Irsko schválily Palestinu. Podpora genocidy, zuří Izrael |
Stejně tak opakujeme, že Ukrajina musí zvítězit, aniž by kdokoliv zřetelně a důvěryhodně vyslovil, co to vlastně znamená, a aniž by bylo jen vzdáleně zřejmé, jakou formu budoucího nezbytného soužití se sousední atomovou velmocí, ať už si o ní myslíme cokoliv, evropské státy a národy zaujmou.
Nyní se do Evropského parlamentu hrnou desítky poslanců ujišťujících veřejnost, že budou hájit národní zájmy. A co takhle zájmy celé Evropy, které rozhodně nejsou jen součtem národních zájmů? Nejistota není v zájmu Evropy. Otázka obsahu lidských práv a demokracie tak, jak je uznáváme a prosazujeme, není, podle mého názoru, stále zodpovězena. Abychom se všichni v Evropě jednou nemuseli o tuto demokracii a svá lidská práva bát ještě více, než se o ně bojíme dnes…
