O tom a dalších aspektech péče o kulturní dědictví se píše v mezinárodních dokumentech nedávno publikovaných v českém překladu na webu Českého národního komitétu ICOMOS. Jsou určeny těm, kdo mají péči o památky v popisu práce, a zároveň povzbuzují všechny občany, aby se nevzdávali svého práva vyjadřovat se k projektům týkajícím se památkových lokalit od samého počátku a ovlivňovat tak život vlastní komunity.
Naší době chybějí utopisté. Péče o památky doplácí na nezájem státu |
Je na místě obava, jak to bude s péčí o památky, pokud neutichnou válečné konflikty. Na Ukrajině už řada památek byla zničena a tam, kde se neválčí, mohou být památky zanedbávány. Vláda Petra Fialy hodlá zvyšovat výdaje na obranu ročně o desítky miliard. Vzhledem k tomu, že Česká republika je už léta zadlužená, ekonomové předpokládají, že se dál bude zvyšovat státní dluh, porostou daně a budou nutné plošné škrty ve většině státních výdajů.
Zbytečně neplýtvat
Může to logicky omezit i výdaje na opravy památek. Kam to povede, je těžké říct, když se na některých památkách šetřilo i v době relativního blahobytu. Vzpomeňme na katastrofální stav historických objektů barokní pevnosti a posléze židovského ghetta Terezín, na jejichž základní sanaci se hledaly peníze tak dlouho, až se ghetto změnilo v ruiny. Vzpomeňme na architektonicky pozoruhodný hospodářský dvůr u zámku v Zákupech, který se záchrany a zpřístupnění dočkal až nyní, byť ne celý. Vzpomeňme na další zchátralé hospodářské dvory, zámečky, kostely, drobné památky v krajině, technické památky, které se záchrany možná nedočkají nikdy.
Ale mohly by, pokud by financování oprav památek bylo racionálnější a zbytečně se neutrácelo. Pomohlo by nepreferovat bombastické realizace a upřednostňovat skromnější renovace, které však pro dané místo mohou mít zásadní význam. Pomohlo by nefinancovat zbytečné projekty, jako je třeba projekt „Akropole Závist – Zpřítomnění“ architekta Pleskota na keltském hradišti v Dolních Břežanech.
Selhávající péče o památky je symptomem selhávajícího státu |
Zatím tu byla postavena mohutná rozhledna, sice ze dřeva, ale s množstvím ocelových táhel. Pleskot chtěl plochu akropole dále doplnit barevnými betonovými obrazci, pro odpor místních ale od záměru ustoupil. Nyní plánuje dovézt hromady kamení a štěrku, které spolu s umělou krajinářskou úpravou nahradí stávající vegetaci. Má se tak podpořit edukace návštěvníků, o nichž zřejmě panuje mínění, že jsou vybaveni nižší inteligencí, zato však vysokou touhou po atrakcích.
Omezit by se měly také naddimenzované projekty, jako byl třeba ten na hradě Helfštýn, na němž Olomoucký kraj ve shodě s památkáři zanechal „otisk naší doby“ ve formě výrazných novotvarů, o jejichž nutnosti a šetrnosti k památce lze pochybovat.
„Vrstvu současné architektury“ chce Národní památkový ústav přidat také k Invalidovně Kiliána Ignáce Dientzenhofera v pražském Karlíně, klenotu české barokní architektury. Bez předchozí debaty a přesvědčivých argumentů mají být k Invalidovně přistavěny „moderní“ novostavby, jejichž návrh se jako blesk z čistého nebe objevil v roce 2020. Přestože se připravuje projekt Vltavské filharmonie, je prý nutné postavit při Invalidovně špičkový koncertní sál.
Nové „Pavlovy“ hradní boudy aneb Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi |
Klub Za starou Prahu, o němž ve svých pamětech architekt Václav Girsa trefně poznamenal, že se „nekritickou vstřícností k nové tvorbě nezřídka odklání od svého tradičního poslání“, tuto záměrně kontrastní intervenci do podoby Invalidovny od architekta Petra Hájka přijal s velkým pochopením. Ale ani postoj Klubu nemůže nic změnit na tom, že jde o špatné řešení. To, že opravu historické Invalidovny uhradí státní rozpočet, je v pořádku. V pořádku není, že tentýž rozpočet, který nemá na opravy Terezína a dalších zdevastovaných památek, bude financovat i zbytečné přístavby.
Neničme naše dědictví
Řada přehnaných zásahů do památek byla podpořena fondy Evropské unie. Její odborníci ale už před časem dospěli k závěru, že méně může být lépe než více. Do budoucna bude proto ochrana kulturního dědictví posílena snahou zamezit nehospodárným projektům, které vedou ke scestným zásahům a ztrátě hodnot památek. Stručně řečeno, plýtvání zdroji při péči o kulturní dědictví nebude nadále vítané. Doufejme, že naši politici a úředníci to zohlední v domácím rozpočtu. Neměli by zapomínat, že neplýtvají svými, ale našimi penězi.
Proč zachránit železniční most pod Vyšehradem aneb Jak může a má vypadat veřejná odpovědnost |
Orgány Evropské unie si rovněž přejí, aby v péči o historické dědictví byla posílena role vnitrostátních památkových institucí. Jak s tím ale naložit v České republice, kde památkové úřady se samy občas podílejí na poškozování památek a kde nahlodání pravidel památkové péče nepostupuje jen z vnějšku, ale i zevnitř?
Na lepší časy se blýsklo v Kutné Hoře. Město z popudu městského architekta a svých obyvatel zabránilo – i přes omezené manévrovací možnosti – výstavbě výškových domů v historické městské krajině Kutné Hory, v někdejší vesnici Malín. Léta jsme při tom byli přesvědčováni, že „to“ nejde – jako kdyby města byla povinná kývnout na jakýkoli požadavek investorů. Lze proto jen doufat, že podobně jako v Kutné Hoře budou i jinde samosprávy jednat v zájmu občanů.
Lze také doufat, že bude přibývat zachráněných památek. Zprávy o nich přichází každým rokem. Ceňme si práce lidí, kteří se o památky každodenně starají, ať už jsou to řadoví památkáři, kasteláni, městské úřady, spolky nebo jednotlivci. Vnímají památky jako společnou hodnotu, za niž nesou odpovědnost, ne jako odrazový můstek k realizaci hypertrofovaných ambicí.
