Předpokládejme, že ministerstvo kultury na analýze a návrhu novely už pracuje. Nyní se podíváme na dané téma ze dvou hledisek, která vyplývají z mezinárodněprávních závazků České republiky podle Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy – takzvané Granadské konvence.
Signatářské státy konvence na sebe vzaly povinnost poskytovat podporu z veřejných rozpočtů na údržbu a obnovu architektonického dědictví. Má se tak dít na místní, regionální i celostátní úrovni podle rozpočtových možností. U nás tento závazek zčásti plníme. Spíš však nahodile než systematicky. Nemám na mysli objemy finančních prostředků. Chatrný a děravý je právní rámec. Ten leckdy vede poskytovatele dotací k postupům připomínajícím riskantní výkon artisty.
Ministerstvu schází pravomoc
Podstatné je, že schází zákonné zmocnění pro ministerstvo kultury, aby mohlo poskytovat dotace či příspěvky na udržovací práce na nemovitostech, které nejsou památkami, ale nalézají se v památkové rezervaci nebo zóně. O nápravu se pokusili v rámci vládních předloh zákona o ochraně památkového fondu ministři kultury Daniel Herman v roce 2017 a patnáct let před ním Pavel Dostál. Oba pohořeli. Příčinou jejich neúspěchu v parlamentu tehdy ale nebylo financování památek, ale návrhy docela jiných paragrafů a snad i nezájem zákonodárců.
Spočívá v povaze věci, že na udržování památek není nikdy dost peněz. To neznamená, že bychom měli propadat defétismu a polevit ve snaze o hospodárnost výdajů z veřejných rozpočtů. Právě naopak. Mluvíme-li o podpoře konkrétních záměrů, novela zákona by ji měla zacílit lépe než dnes na úhradu zvýšených nákladů, souvisejících se zachováním nebo rozvojem památkových hodnot.
Na běžných nákladech, které by musel soukromý vlastník stavby vynaložit při její údržbě a opravách v každém případě bez ohledu na to, zda stavba je, nebo není památkově chráněna, by se neměl státní rozpočet podílet. Výjimky jsou nasnadě. Třeba když do hry vstoupí další veřejný zájem.
Telč je už 30 let na seznamu památek UNESCO. I to mu pomohlo s opravou centra. Hlavně díky němu se město stalo magnetem na turisty.
Kdo bude zastupovat veřejnost
Památkový zákon nepředpokládá přímou účast občanských sdružení na ochraně architektonického dědictví. Naproti tomu Granadská konvence zdůrazňuje, aby signatářské státy zřídily na různých stupních rozhodovacího procesu nástroje pro poskytování informací, konzultace a spolupráci mezi úřady veřejné správy, kulturními institucemi a spolky a veřejností. Řešení není snadné.
Otázkou například je, kdo bude zastupovat veřejnost před úřady a v jakém rozsahu. Jak budou chráněny oprávněné zájmy účastníků správních řízení. Zda jim při tom nevzniknou nežádoucí průtahy a další náklady. Na opačné straně úvahy stojí nejen mezinárodněprávní závazek, ale ještě další, možná i silnější argument.
Je dán teoretickým poznáním, že ochrana památek a péče o ně se týká nejen hmotných předmětů, ale také komplexu významů a vztahů, jejichž prostřednictvím si společnost přisvojuje díla minulosti jako hodnotu, kterou chce uchovat a předat budoucím generacím. Památkové hodnoty nezávislé na společenském vědomí vlastně neexistují. Vznikají teprve v interakci s ním a podle toho se mohou v čase proměňovat a vyvíjet k lepšímu, nebo stagnovat či upadat. Bez solidárního přispění informovaných občanů lze sotva budovat věrohodnou památkovou péči.
Nejsem příznivcem nekonečných novelizací dnešního památkového zákona, jenž vznikl v socialistické éře. Právě naopak. Přesto budu rád, když se chystaná novela vydaří. Počkejme si, s čím ministerstvo kultury přijde. Veřejnou debatu o analýze nedostatků existující právní úpravy a o návrhu chystané novely by mělo zahájit co nejdříve, ne až na poslední chvíli.
