Papež je především církevní představitel, věřícími vnímán jako náměstek Boží na Zemi. Má tudíž především chránit a šířit víru, o které věřící věří, že ji Bůh zjevil lidstvu. Věří-li církev, že určité pravdy byly zjevené Bohem, nebo jsou s jistotou poznány rozumem, tyto pravdy jsou definitivní a neměnné, nikdy se nemohou změnit či opustit. Proto přiblížení církve světu může být vždy jen do určité míry, nikdy však na úkor věčných pravd.
Tři papežové a pakt z katakomb. Co spojovalo Wojtylu, Ratzingera a Bergoglia? |
Církev je pro všechny doby, nikoli pro jen jednu konkrétní, proto je doma zároveň částečně ve všech, ale plně v žádné z nich. Myšlenka, že by církev mohla někdy opustit to, co vždy hlásala jako pravdu, je pošetilá a nerealistická; žádný papež to nikdy neudělá; a ani k tomu nemá pravomoc. Ti náboženští „liberálové“, kteří to chtějí a myslí si, že jednoho dne to nastane, to nalhávají sami sobě.
„Experti“ na víru a mravy
Druhou důležitou funkcí papežství je chránit jednotu církve. Zabránění tomu, aby vlastní neopatrností nebo nerozvážností upadla do schizmatu. V tomto ohledu historicky největší ranou pro papežství nebyla protestantská reformace – ta byla věcným teologickým sporem o to, co je pravá křesťanská víra, a reformátoři pak, ačkoli trvali na tom, že jsou křesťané, kterými samozřejmě byli, nikdy už netvrdili, že jsou katolíci.
Volba nového papeže začne 7. května, rozhodli kardinálové |
Největší ranou pro papežství byla období tzv. dvojpapežství či dokonce vícepapežství. To byl skutečný úder na katolickou identitu, mnohem větší a zásadnější než reformace. V tom období někteří z těch, kdo tvrdili, že jsou papežové, neříkali pravdu (neříkám, že lhali, možná si to mysleli, ale nemohli mít pravdu všichni zároveň).
Třetím úkolem papežů je jít příkladem. Někteří papežové v minulosti nežili podle morálky, kterou hlásali, čímž diskreditovali jak tu morálku, tak i víru, i církev samotnou. Například někteří středověcí či renesanční papežové. Ale v novověku, například po Tridentském koncilu v druhé polovině 16. století, církev už neměla žádného vyloženě mravně zkaženého či zlotřilého papeže.
Papežové jsou „experti“ na víru a mravy, nikoli na cokoli jiného. Proto mnohá jejich vyjádření k otázkám politickým, ekonomickým, ekologickým, diplomatickým atd. mohou být – a často, ó, jak často jsou - mylná. Mnozí papežové však mají tendenci se vyjadřovat právě k těmto otázkám, které, tak řečeno, nemají v popisu práce.
Papeže Františka vyprovodily desítky lídrů. Spočinul v bazilice mimo Vatikán |
Papež sv. Jan Pavel II. byl ve většině ohledů velký papež. Papež Benedikt XVI. byl asi největší katolický teologický mozek posledního století, ale nebyl to zdatný úředník či správce, tedy jako papež spíš průměrný. František byl svěží svým důrazem na skromnost, jednoduchost, ohled na slabé, hříšníky a zločince, „celníky“. V jiných věcech, kterým nerozuměl, zase přeceňoval sám sebe. Například jeho rozhodnutí obětovat Římu věrné katolíky v Číně dohodě s čínským totalitním režimem v roce 2018 vedlo nikoli k větší náboženské svobodě a snížení perzekucí, nýbrž naopak k utužení režimu a většímu pronásledování všech věřících, křesťanských i jiných. To je kaňka na jeho pontifikátu.
Milosrdnější než progresivismus
Ve skutečnosti asi nejlepším kritériem hodnocení papeže je: stane se kvůli němu někdo, kdo doposud nebyl, křesťanem a katolíkem? Pokud ano, a pokud mnozí, je to dobrý, ba až velký papež. Pokud nikdo nový se kvůli němu nestal katolíkem, byl to papež spíše průměrný a slabší.
To je taky důvod, proč církev nemůže otrocky kopírovat dobu, v které se momentálně nachází. Kdyby hlásala to, co je dobově a místně podmíněné a populární, nebyl by žádný důvod do ní vstoupit. Musí hlásat něco jiného než konvenčního, něco, co na lidi se svědomím zapůsobí a přesvědčí je, že je dobré a správné jejím členem stát se a být.
Loučení s papežem Františkem skončilo. Vzdalo mu hold 250 tisíc lidí |
Křesťanství je humánnější a milosrdnější než „woke“ (probuzený, bdělý) progresivismus, druhé alternativní a u mnohých asi nejpopulárnější náboženství místa a doby. Tento je moralistický a nelítostný; stačí kdysi dávno váš výraz nebo skutek, který tehdy nebyl vnímán jako rasistický nebo sexistický, ale nyní je, vyhrabou jej na vás – a hned nastává „cancel culture“, navždy jste „zrušen“. Křesťanství naopak uznává lidské slabosti, není jimi překvapeno, ale nabízí cestu k vykoupení, odpuštění a smíření se sebou samým, společností, i Bohem.
Proto my prostí lidé nečekáme od příštího papeže, že bude měnit nauku církve nebo církev samotnou. Všechno, co od církve potřebujeme, máme - učení o tom, jak správně žít, i prostředky nápravy v případě selhání a slabostí.
My od papežů čekáme, že budou působit tak, aby se mnozí dosavadní nekřesťané kvůli nim křesťany stali. Tedy šíření Dobré zvěsti a snahy o konverzi a rekonverzi člověka i světa.
