Karel III. není jen britským králem, ale i hlavou anglikánské církve. Tak už to chodí dlouho, od doby, kdy král Jindřich VIII. – kvůli tomu, že papež neanuloval jeho dosavadní manželství – se s Římem rozešel.
Po pěti stech letech. Papež a britský král usedli ve Vatikánu ke společné modlitbě |
Takže fotka Lva a Karla ukazuje scénu, která se nemohla odehrát téměř 500 let. Společnou modlitbu hlav katolické a anglikánské církve. Někdo by mohl říci, že se podobá situaci z léta 1989, kdy v pražské hospodě Klamovka dal někdo na zeď společnou fotografii dvou mužů, jejichž setkání překvapilo – Milana „Mejly“ Hlavsy, frontmana tehdy umlčených Plastiků, a Karla Gotta, symbolu normalizačního popu.
Gesto po 500 letech. A dál?
Samozřejmě, že společná modlitba Lva a Karla je jen gesto, i když gesto proveditelné až po 500 letech. Brambory kvůli němu nezlevní, míra zdanění neklesne, válku na Ukrajině Putin nezastaví, koncentrace CO2 v atmosféře se nesníží a další věci si laskavě doplníte sami.
Ale i gesta mohou mít – a také mívají – hluboký až hmatatelný význam. Například když před 55 lety německý kancléř Willy Brandt poklekl ve Varšavě před památníkem ghetta. V gestech lze nacházet ledacos, záleží na tom, kdo je vykládá. Ve společné modlitbě papeže Lva a krále Karla lze najít i toto: v době, kdy mladí Američané demonstrují proti prezidentu Trumpovi se sloganem „No Kings“ (myšleno proti jeho monarchistickým manýrům), ve Vatikánu předvedl americký papež, rodák z Chicaga, společnou modlitbu s britským králem. Ale to je jen taková legrace.
Nabízejí se i jiné postřehy. V době, kdy se svět otřásá chaosem, kdy ruská invaze na Ukrajině trvá skoro čtyři roky (počátkem ledna se délkou vyrovná Velké vlastenecké válce z let 1941–1945, ikonické kapitole moderní ruské historie), kdy Hamás v Gaze se ve schválené dohodě chce, ale ve skutečnosti nechce odzbrojit, kdy se Putin stylizuje do Petra Velikého či Stalina a Trump zachází se Západem jako s maňáskovým divadlem, působí společná modlitba papeže a krále Karla jako jedna z mála dobrých zpráv.
Jako zpráva sdělující, že definitivně skončily pozůstatky doby, kdy Londýn považoval vše z Říma za „dílo ďábla“. Kdy odmítal gregoriánský kalendář, ač s ním souhlasila panovnice Alžběta I. i její „vědecký poradce“ John Dee. Už už to vypadalo, že kalendář projde. Ale proti se postavili silní muži anglikánské církve a bylo vymalováno.
Smíření křesťané, ale muslimů bude víc
Společná modlitba papeže Lva a krále Karla nebyla prvním vstřícným krokem. Ty se odvíjejí od 60. let, doby druhého vatikánského koncilu či návštěvy královny Alžběty II. v Římě. Ale až společná modlitba, velké gesto z tohoto čtvrtka, dává snad definitivně zapomenout na časy, kdy to i na západě Evropy chodilo jako mezi sunnity a ší’ity v muslimském světě od ranného středověku dodnes. Kdy Vestfálský mír (1648) ukončující třicetiletou válku byl vyjednáván v katolickém Münsteru a protestantském v Osnabrücku, neboť katolíci a protestanti (Francouzi a Švédi) nechtěli sdílet jedno město.
Cosi takového už dávno nehrozí, ale názory se stále různí. Někdo řekne, že společná modlitbu papeže a britského krále je krokem posilujícím vzájemnou vazbu Západu. Že to gesto dělá pro jednotu Západu více než všechny rétorické proklamace a Fialova volební kampaň dohromady. Jiný namítne, že ten krok přichází až v době, kdy v některých britských oblastech už získávají většinu muslimové a prosazují – zatím jen paralelně se zákony státu – právo šaría. Na tohle jsou král i papež krátcí.
