Zrovna jsme brali „vědecký komunismus“. Účast na těchhle přednáškách byla povinná a pokaždé jsme se museli podepsat na prezenční listinu, abychom byli připuštěni ke zkoušce. Na přednáškách z „politiky“ nebylo radno diskutovat a nemělo to smysl: tohle byla jen předžvýkaná propaganda a všichni jsme to věděli. Teda až na nejchytřejšího spolužáka D.
Ten se vytasil s tím, že – podle té a té publikace vydané v angličtině na prohnilém Západě – se šimpanzi bez problémů naučili znakové řeči lidí a stali se z nich skvělí vyjednavači. „Když mi dáš pomeranč, já ti dám banán,“ učinil jeden z nich nabídku druhému. A druhý mu dal pomeranč a vzal si od něj banán.
Žralok a jiné nesmysly. Co všechno se učitel soukromé dívčí školy v Londýně nedozví |
Taková informace byla, no ano, protistátní. Přestože jediná státem povolená filozofie byl dialektický materialismus a všichni jsme se povinně měli přiklonit k „vědeckému“ výkladu světa, podle kterého opice byly opice a lidé byli lidé, jediní tvorové vybaveni vědomím. Bylo až úsměvné, jak blízko k sobě měla tehdejší „socialistická“ věda a potlačované tradiční náboženství. Jako by i věda věřila na duši, jen tomu říkala jinak.
Od těch dob se mnohé změnilo. Dnes už každý, teda kromě těch nejzabejčenějších náboženských fanatiků, ví, že vyšší živočichové mají vědomí. Lidé, aspoň ti z vyspělejších zemí, si dlouho namlouvali, že je Homo sapiens něčím výjimečný. Dnes je čím dál zřejmější, že tomu tak není. Vrány a krkavci, ale i chobotnice umějí vyřešit početní příklady. Myši se za překvapivě krátkou dobu naučí složitý trik. Mnohé experimenty naznačují, že se leckteré zvíře pozná v zrcadle, což by znamenalo, že má nejen vědomí, ale i vědomí sama sebe. To, čemu jsme s despektem říkali „pudy“, je s největší pravděpodobností i u zvířat funkce vědomí a rozhodování.
Přišli jsme na to, že i hmyz cítí bolest. A – to je, myslím, nejdůležitější - uvědomili jsme si (my lidé, chci říct), že neexistuje jen jeden plnohodnotný způsob vnímání světa (ten náš), ale že způsobů vnímání světa je mnoho a my nemáme právo určovat, který je lepší.
Jak být moudře hloupý. Příběh pana Valáška a jeho Valáška |
Ale já chci psát o ptákovi, papouškovi jménem Rio, který už dva roky sprostě nadává zákazníkům v jedné hospodě v Cardiffu. Prý se to naučil od štamgastů s nevymáchanou hubou. Rio je velká atrakce. A já, tak jako mnozí štamgasti, nevěřím, že neví, co mluví. Proč na návštěvníky volá: „Běž do prrr----, ------!“ a ne „Dobrrrrý den! Co si dáte?“ Jak znám Cardiff, to druhé slýchá stokrát častěji. A přece říká to první.
No nic. Mám radost, že člověk sestoupil z toho soklu, na který se před časem sám vysadil. A uznal, že není na světě sám.
