Od roku 399 před naším letopočtem, když aténský démos – přímá demokracie – odsoudil Sokrata k trestu smrti, měla demokracie u všech politických myslitelů reputaci špatnou. Oni preferovali – dva tisíce dvě stě let – nějakou kombinaci monarchie a aristokracie. Až v 18. století otcové zakladatelé USA rehabilitovali demokracii, ale říkali jí republika.
Učinili však oproti aténské demokracii tři zásadní změny: veškerou moc neměl démos jako celek, ale moc byla rozdělena na tři složky, zákonodárnou, výkonnou a soudní, které se měly vyvažovat a zadržovat.
Antidemokratický plevel? Referendum není ruský ani čínský virus, je to nástroj demokracie |
Za druhé, odmítli demokracii přímou ve prospěch nepřímé; rozhodovali nikoli lidé přímo, ale jejich zvolení zástupci v zastupitelských sborech. V tzv. progresivním období (1900-1920) se zavedla referenda na úrovni některých států (např. Kalifornie), ale na federální, celoamerické úrovni ústava referenda nepřipouští.
A za třetí, některé otázky, zásadní práva či svobody (svobodu projevu, náboženská práva, právo mít zbraně atd.) vyňali z pravomoci demokratických většin o nich rozhodovat.
Reakce na Hitlera
V samotné matce parlamentní demokracie, Velké Británii, referenda nebyla až do tohoto století. Rozhodoval parlament. Referendum o členství Británie v Evropských společenstvích v roce 1975 bylo nezávazné, čistě konzultativní. Závazná referenda přišla až v roce 2011 (o volebním systému), 2014 (nezávislost Skotska) a 2016 (brexit).
Byli byste pro možnost referenda bez výjimky na cokoliv?
Rovněž ústava Spolkové republiky neumožňuje referenda na celoněmecké úrovni – to je reakce na Hitlera. Hitler si vše nechal schválit v referendech – sloučení úřadu prezidenta a kancléře, vytvoření úřadu vůdce, zrušení parlamentu a předání zákonodárných pravomocí vůdci, dokonce i protižidovské norimberské zákony. Vše mu v referendech prošlo, proto ústava Spolkové republiky referenda neumožňuje a naopak klade velký důraz na silný Ústavní soud.
Naopak ve francouzské páté republice její tvůrce Charles de Gaulle požadoval silného prezidenta, relativně slabou vládu a premiéra a relativně slabý parlament. Silného prezidenta ale kombinoval s častými referendy.
Tři důvody ve prospěch parlamentu
Česká ústava celostátní referenda umožňuje, ale nevyžaduje. Řekněme si tudíž tři důvody, proč rozhodování parlamentem je dlouhodobě lepší než rozhodování referendy.
Každý chápe, že někdy by diktátor mohl rozhodnout lépe než parlament, ale dlouhodobě je rozhodováním diktátorem nebezpečné a rizikovější než rozhodování volenými parlamenty. Stejně tak někdy by referendum mohlo rozhodnout lépe než parlament, ale dlouhodobě je to opačně. Ten první důvod je deliberace, zvažování, rozvažování. Někdy se tomu říká deliberativní demokracie. To je možné jen v relativně malém počtu lidí, maximálně pár stovek.
Údržbáři vystřídají údržbáře. Po volbách nás žádná převratná změna nečeká |
Poslanci nejsou lidé lepší, rozumnější a ctnostnější než všichni občané; jsou naopak úplně stejní a jejich obrazem. Ale mají možnost ve výborech vše projednat a vyslechnout si názory expertů pro a proti. A potom rozhodnout kvalifikovaněji než před tímto procesem zvažování a četby či poslechů expertíz. Jsou schopni přijít ke kvalifikovanějšímu závěru, než měli ten před tou diskusí. Kolik peněz máme dát na kolik reaktorů jaderných elektráren? Nevím, ale na tři měsíce mě zavřete do místnosti, kde si vyslechnu všechny experty a budu diskutovat s ostatními poslanci a můj názor bude kvalifikovanější.
Takováto deliberace však v rámci celé společnosti možná není, v referendech mnohem více působí na mediánového voliče emoce a povrchní argumenty.
Za druhé, v referendu nikdy neprojde nic, co je většinově nepopulární. Někdy však nepopulární politika je správná a přinese výsledky. Proto máme nikoli roční, ale v průměru čtyřleté volební období. V prvním roce dělá odpovědná vláda nepopulární kroky, a doufá, že ve třetím či čtvrtém roce se jejich blahodárné následky dostaví – a ona bude znovuzvolena.
Margaret Thatcherová se stala premiérkou v roce 1979. Kdyby volby byly následně v letech 1980, 1981 i 1982, asi by je prohrála. Ale volby byly až v roce 1983, její politika privatizace a vítězství ve Falklandské válce již přinesly výsledky, a ona ty volby vyhrála, stejně jako ty další v roce 1987.
Reagan vstoupil do úřadu v lednu 1981. Jeho ekonomická politika snižování daní a nízké inflace byla nepopulární ještě na začátku roku 1984. Nancy Reaganová chtěla, aby už nekandidoval a nezakusil tak porážku. Jenže na jaře a hlavně v létě se situace obrátila, nízké daně a nízká inflace nastartovaly ekonomický boom (který trval až do krize 2008) a v listopadu vyhrál volby v 49 z 50 států Unie (!). V druhém období pak „pořešil“ Sovětský svaz a nám přinesl svobodu.
A za třetí, referendum, krom toho, že je extrémně drahým prostředkem rozhodování otázek (dražším než hlasování v parlamentu), dá odpověď jen na jednu otázku, ale už nikoli na to, jaké mají být potom následné kroky. To stejně musejí udělat politické reprezentace. Kdo řekne A, musí pak rozhodnout, jaké budou kroky B, C, D a E. Někdy i F. Vystoupení z EU a NATO? A co dál? Co druhý den poté? Když ne NATO, budeme pak neutrální jako Rakousko, tj. naprosto bezbranná země, anebo neutrální jako Švýcarsko, tedy po zuby vyzbrojená země s celoživotní opakující se vojenskou službou?
Vyhnout se vrtošivým emocím davu
Poslanci a senátoři (a ministři) jsou naši zaměstnanci, jsou placeni za to, aby svůj čas věnovali promýšlení těchto otázek a jejich řešení. Referenda by byla útěk od jejich zodpovědnosti. Líbivá, ale jen máloco zásadního řešící. Hlavně kdyby volební účast nedosáhla 50 procent oprávněných voličů a ta referenda by pak byla neplatná…
Na tento fakt nadřazenosti zastupitelské demokracie nad přímou upozornil již v druhé polovině 18. století britský politik Edmund Burke. Podle něho aby demokracie fungovala, byla zodpovědná a neměnila se ve vrtošivé emoce davu, jak se to stalo aténské přímé demokracii, poslanec by měl být zastupitelem, reprezentantem svých voličů, nikoli jejich delegátem. Delegát jen tlumočí názory těch, kdo ho delegují, zastupitel reprezentuje své voliče – vyberou si ho, protože důvěřují jeho úsudku. Burke svým voličům napsal:
„Reprezentant má povinnost obětovat svůj klid, své potěšení, svou spokojenost ve prospěch svých voličů; a především, vždy a ve všech případech upřednostňovat jejich zájmy před svými. Ale své názory, svůj úsudek, své svědomí jim obětovat nesmí, ani žádnému jinému člověku či skupině osob. Váš zastupitel dluží vám, svým voličům, nejen svou pracovitost, ale i svůj úsudek; a zradil by vás, nikoli vám sloužil, kdyby ho obětoval vašemu mínění.“
