Patrik Banga – zasloužilý novinář a bloger – nicméně svou knižní prvotinu Skutečná cesta ven vydal v Hostu a do světa ji jako kmotři vypravili renomovaní Jáchym Topol a Petra Dvořáková spolu s neméně známým Václavem Marhoulem. A ve verzi pro ucho ji publikoval jeden z hlavních hráčů audioknižního trhu OneHotBook.
Nyní má Banga na kontě další knížku. Nedílně se v ní spojuje novinařina, romství a muzika – protože Banga je také zdatný hudebník, stejně jako jeho bratři „Gipsy“ Radek a Gyulla –, a to jak u autora, tak u jeho protějšku. Jde totiž o knižní rozhovor, a sice s člověkem, který si ho už dávno zasloužil: s někdejším akordeonistou Zuzany Navarové a Koa Máriem Bihárim, hudebníkem, textařem a frontmanem kapely Bachtale Apsa.
Neznáte Bachtale Apsa? Koukněte, jak se vám smějou, parafrázuji naše rodinné úsloví. S Máriem a kulturním barbarstvím je to u mě stejné jako s romskou literaturou. Mária nelze neznat. A neříkám to jen proto, že jsme se několik let potkávali ve dveřích Filozofické fakulty v Praze, což si Mário nemůže pamatovat, protože mě neviděl.
Nevidí totiž nic. Slepý je od klučičích let, kdy o zbytky zraku přišel po úrazu. A přesto! – jak obvykle pokračují takováto životopisná líčení a jak se Patriku Bangovi povedlo v knize vystihnout nepateticky, a přitom naplno.
Je prostě dobrý a líbí se
Hudební svět – mám za to – je svobodnější, i co se týká původu nebo postižení. Záleží na tom, co umíte. Samozřejmě i na tom, kudy se ubírají trendy, jen módou to ale neokecáte. Mário Bihári tak nemusí ztrácet energii na tom, co vnitřně ubíjí tolik jiných Romů – na neustálé obhajobě toho, že je Romem v neromské společnosti se všemi předsudky, které s sebou postavení nepopulární menšiny nese. Je prostě dobrý a hraje muziku, která se líbí.
Schodiště Po schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Proto i rozhovor, který s ním vede Patrik Banga, může být o jiných a vlastně mnohem zajímavějších věcech. Jak se malý kluk srovnává s tím, že vidí tak špatně, a jak s tím, když se vlastní hloupostí připraví o zrak úplně? Existuje speciální romský zelený zákal? Jak dokáže slepý člověk fotit? Jak mlátí puberta se studenty na „Deyláku“ a jak to má nevidomý s holkami?
Protože u Roma se muzika očekává a protože Zuzana Navarová sama nikoho nepouštěla dál než na pódium, budou se hltat i pasáže o tom, jak to chodilo v Koa, kdo koho mohl a nemusel a co s kapelou udělala Zuzanina předčasná smrt. Ale stejně tak by se měly hltat i ty, co navazují, a sice, co si počne muzikant, který se najednou ocitne bez obživy. Například proto, že zkrátka vyhoří.
Z Brna až do Věčného města. O kardinálovi z rodiny brněnských Němců |
V dřevních letech romského psaní u nás se v zasvěcených kruzích vedly debaty, zda má větší budoucnost „etnoliteratura“, která bude akcentovat romské odlišnosti a promlouvat do vlastního světa, anebo takové texty, které se budou otevírat ven, k většinovému čtenáři.
Rozhovor Bangy s Bihárim je reprezentantem skupiny B, jakkoli netuším, jak jej přijmou čtenáři romští. Rom, který vychodí „gadžovské“ školy a hraje na „gadžovských“ festivalech, už pro některé Romy Romem prostě není. „Co s tím děláš? Já to nesnáším,“ ptá se na to na jednom místě Mária Banga. „Neřeš to. Nezabývej se tím. Proč bys to měl dělat?“ zní odpověď.
Nedokážu vlastně ani odhadnout, jak knihu přijmou čtenáři většinoví. Nevidím ale důvod, proč by jí neměli být potěšeni. A jak že se to pozoru-hodné dílo jmenuje? Hudbu vidím barevně. Užijte si ho.
