Na Blízkém východě se opět bojuje a západní středoproudá média ihned spustila – jak jinak – tvrdou proválečnou masáž. Zase jasně převažuje neobjektivní, tendenční, až propagandistické představování Íránu. O tamějším režimu a jeho podpoře různých zahraničních militantních skupin si samozřejmě můžeme myslet leccos, nicméně znovu vidíme, nakolik u nás stále fungují stereotypizovaná hodnocení dvojím (kilo)metrem.
Náboženští fanatici, tvrdily USA o Íránu. Pak Trumpa přišel požehnat houf pastorů |
V podstatě se povětšinou dozvídáme, že nevyprovokovaný – a většinou americké populace odmítaný – útok na Íránskou islámskou republiku je cosi dočista, ale dočista jiného než dlouhodobě provokované vystupňování ukrajinského konfliktu před čtyřmi lety. To je situace tím křiklavější, uvážíme-li, jak se Moskva, oproti americko-izraelským silám, systematicky vyhýbá likvidaci kyjevských vrcholných představitelů. Té ostatně další vojenské dobrodružství Spojených států ve prospěch nejbližšího regionálního spojence a klienta pomůže v několika směrech.
Ovšem zůstaňme u tématu. Neustále sledujeme efektní záběry explozí na té či oné straně Perského zálivu a jejich obvykle jasný výklad. V našem prostředí dominuje podání, jak je ten íránský režim proradný, když si dovolí se bránit. A pálí i na území sousedních států, kde jsou americké garnizóny. „Pistolník“ Donald Trump neváhal de facto prohlásit, že Chameneí po něm šel, už dvakrát ho prý chtěl zabít, jenže on vypálil jako první. Až to dohromady připomíná geniální slova spisovatele Karla Čapka: „Nepřítel se pokoušel zákeřně střílet na naše letadla, pokojně shazující bomby na jeho města.“
Dvě agrese za dva měsíce
Absentují rovněž další důležité informace. Například, že íránští funkcionáři spolu s odvetnými raketami a bezpilotníky volali arabským sousedům, aby se jim omluvili. Jen málokdy se pak zmiňuje ten fakt, že k ilegální ozbrojené akci vůči teheránskému teokratickému zřízení došlo už loni. Dokonce za obdobných podmínek. V průběhu oficiálního mírového rokování, což pomyslné washingtonské akcie na diplomatické burze rozhodně nijak nezvýší.
„Sledujeme je.“ Trump uvedl, že má v hledáčku několik kandidátů na íránského lídra |
Bezmála všichni se též vyhýbají faktu, jak se Spojené státy obecně vojensky činí. Během dvou měsíců protizákonně zaútočily již na druhý suverénní státní celek. Na což některé evropské regionální mocnosti reagují devótními signály o své ochotě případně vojensky vypomoci.
Selektivnost zpravodajství nebo přístup „hodnotové“ politiky se projevuje vskutku pamětihodně. Kolikrát jen zazněla údajná motivace potřebou nastolení svobody v Íránu. Pravda, tamější režim nevzbuzuje žádné velké sympatie a třeba soudobý Izrael, byť v něm demokratické procesy poslední léta poněkud ztratily na síle, je rozhodně pořád zřízením svobodnějším. Přesto jde bohužel o tvrzení poměrně farizejské, jelikož rekordně dlouho vládnoucí premiér Benjamin Netanjahu je podobně jako Vladimir Putin mezinárodně stíhanou osobou. Mezi přední spojence útočící koalice navíc náleží orientální despocie typu Saúdské Arábie, v níž neprobíhají žádné volby a opozice je podrobována i těm nejbarbarštějším způsobům likvidace. To všechno jsou záležitosti, které bychom si měli v rámci co nejobjektivnějšího pohledu na daný regionální konflikt přiznat.
Je nabíledni, že v době ramadánu raketami či podobnými militárními prostředky eliminované íránské elity, včetně duchovního vůdce všech šíitů, budou obratem nahrazeny. Dokonce často předem vybranými nástupci, což může koneckonců podporovat i jisté spekulace o vztazích a zájmech v nitru tamější mocenské pyramidy.
Každopádně systém bude dál pokračovat. V žádném případě se totiž nejedná o klasickou diktaturu „jednoho muže“, s jehož likvidací nebo úspěšným úderem na špičky podřízených bezpečnostních složek se všechno zhroutí. Dosavadní pojetí společnosti je totiž hluboce vrostlé do většiny íránské společnosti. Jedná se o specifický, byť pro nás obtížně pochopitelný spletenec moci duchovenstva, ozbrojených struktur, volených institucí a hospodářsky vlivných skupin.
Jen několik dní po zahájení války s Íránem spustil Trump vojenskou akci v další zemi |
Bez reálně nemyslitelného pozemního vpádu do více než devadesátimilionové země skutečně k žádné zásadní změně tohoto zřízení nedojde. Ostatně to není a nikdy nebylo skutečným předmětem tlaku na tuto mnohonárodnostní entitu, kde jsou Arabové (oproti dosti rozšířené představě) zcela minimální minoritou. Pomyslné šermování postavou syna kdysi svrženého proamerického šáha Pahlavího proto nemá jinou než zastírací hodnotu. Zcela zavádějící jsou i provázaná tvrzení propagandy o brzkém jaderném vyzbrojení Íránců; ostatně tuto manipulativní tezi šíří (pro)izraelská strana již od počátku devadesátých let. Samotný židovský stát, dodejme, disponuje zbraněmi hromadného ničení již od let šedesátých.
Příčiny dalšího z nekonečných měření sil ve strategické oblasti se týkají hlavně geopolitické dominance. Koneckonců neslavná ilegální okupace Iráku měla vedle kontroly energetických zdrojů co dělat právě se snahou ohrožovat rozpínavou islámskou republiku. A neměli bychom ve stručnosti zapomínat ani na to, že už dříve naznačené napadení ropné Venezuely bylo vzkazem s ní nemálo provázanému Teheránu. A přes něj rychle sílící Číně. Srozumitelněji než teď už to ani říci nejde.
Autor je politolog a publicista.
