O jedináčcích koluje hodně stereotypů. Mají být sobečtí, panovační, rozmazlení nebo dokonce agresivní. Možná nejdál zašel v tomto ohledu americký psycholog G. Stanley Hall (1844 – 1924). Slavně napsal, že „být jedináčkem je samo o sobě nemoc.“
Moderní psychologický výzkum tohle vnímání lidí bez sourozenců vesměs popřel. Neshledal, že by se lišili od jedinců, kteří sourozence mají. Šíření pověr o jedináčcích to však nezabránilo. Sám taky nemám sourozence. Občas se s těmito názory proto setkávám.
Pokud bych měl uznat, že na nich něco je, viděl bych to spíš opačně. Lidé, kteří sourozence mají, mi připadají zvláštním způsobem nesamostatní. Všiml jsem si toho třeba u svých dvou kamarádů, kteří jsou bratři.
Lysky si staví hnízda z plastu. Vědci v nich našli devadesátkové poklady |
Když jdou někam ven na výlet a potřebují si vytáhnout z ruksaku tatranku, shání někoho, kdo by jim batoh podržel. Jako jedináček bych stejný problém vyřešil jinak. Jednoduše bych si ruksak někam položil nebo pověsil. My, jedináčci, si totiž poradíme. Dokážeme se nasvačit bez asistence. Což mě přivádí k pokoutníkům nálevkovitým.
Dvacet dní hladovky
Samečci těchhle původem evropských pavouků jsou dlouzí okolo osmi až dvanácti milimetrů. Samičky dorůstají mezi deseti a čtrnácti. Během léta budují komplikované pavučinové labyrinty, v jejichž centrální komoře snáší až 130 vajec. Malí pavouci v ní po vylíhnutí přezimují. Zpočátku žijí z vaječného žloutku. Když jim dojde, nabízejí se jako logický zdroj potravy jejich sourozenci. Pokoutníci ho ale nevyužívají.
Je to zvláštní. Pavouci totiž obvykle nemají vůči kanibalismu zbytečné skrupule. Většina lidí ví, že jím často končí i jejich námluvy. Zoologové Antoine Lempereur a Raphaël Jeanson z Toulouské univerzity se tuhle podivnost rozhodli prozkoumat.
Posbírali ve volné přírodě vajíčka pokoutníků a nechali je vylíhnout. Polovinu jich chovali ve skupinách, polovinu o samotě. Jak pavouky vyrůstající se sourozenci, tak jedináčky vystavili vědci hladovce.
Městská evoluce v přímém přenosu: veverky mění barvu, chrání se před auty |
Po dvaceti dnech dali pokoutníky do Petriho misky. Zajímalo je, jestli se budou chtít navzájem sežrat. Zhýčkaní pavouci, kteří vyrůstali obklopeni sourozenci, byli jen málo agresivní. Zato praktičtí jedináčci si na svých bratrech či sestrách s gustem pošmákli.
Tajemné signály
Ani pokoutníci, kteří vyrůstali ve skupině, ovšem nezůstali úplně o hladu. Do svých sourozenců se po čase pustili také. Udělali to však teprve, když byli jejich bratři a sestry mrtví. To je na pavoučí poměry další podivnost. Většina těchto osminohých tvorů totiž dává přednost živé kořisti. Lempereur a Jeanson si myslí, že živí pavouci musí vydávat nějaký signál.
Říká jejich sourozencům něco ve smyslu: „Jsem tvůj bratr nebo sestra. Nežer mě.“ Arachnologové zatím nezjistili, jak pavouci důležitou informaci svému okolí sdělují. Nejpravděpodobnější se zdají dvě možnosti.
Žádný živočich není na světě zbytečně. Kdybychom vyhubili komáry, příroda se sesype, tvrdí zooložka |
První je nějaký druh feromonu. Podobné používá společenský hmyz typu mravenců nebo termitů. Druhá možnost jsou vibrace. Na ty jsou pavouci obvykle citliví. Zjišťují jejich pomocí, že se jim něco chytilo do sítě. Jejich vnímání uplatňují i při námluvách.
Ať už je konkrétní způsob signalizace jakýkoliv, pokoutníci vychovávaní o samotě se s ním nejspíš nesetkají. Plyne z toho poučení. Pokud máte sourozence, je lepší s nimi udržovat přátelské vztahy. Zvlášť když často drží diety.
