Neděle 4. června roku 1989 vstoupila do dějin jako den, kdy čínská komunistická vláda rozhodla o násilném potlačení největšího prodemokratického hnutí v dějinách komunistické Číny. Po týdnech demonstrací, stávek a veřejných shromáždění vyrazily do ulic Pekingu jednotky Čínské lidové osvobozenecké armády.
Následoval krvavý zásah, při němž zahynuly stovky, možná tisíce civilistů. Přesný počet obětí není znám dodnes. Čínské úřady dlouhodobě hovořily o několika stovkách mrtvých, zatímco západní diplomaté, novináři i některé později zveřejněné dokumenty uváděli podstatně vyšší čísla.
Do okolí Pekingu byly přesunuty desetitisíce vojáků z jednotek, které neměly vazby na místní obyvatelstvo. Velení se obávalo, že pekingské útvary by mohly odmítnout střílet do vlastních občanů.
Události kolem náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) představují jeden z nejvýznamnějších politických a vojenských zásahů proti civilnímu obyvatelstvu ve druhé polovině 20. století. Zároveň šlo o okamžik, který zásadně ovlivnil další vývoj Čínské lidové republiky. Zatímco ve stejném roce se komunistické režimy ve východní Evropě začaly hroutit jeden po druhém, čínské vedení se rozhodlo pro opačnou cestu – zachovat monopol komunistické strany za každou cenu.
Když zemřel Mao
Příběh masakru na náměstí Nebeského klidu však nezačal v červnu 1989. Jeho kořeny sahají mnohem hlouběji. Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 zahájil nový čínský vůdce Teng Siao-pching rozsáhlé hospodářské reformy. Čína se začala otevírat světu, povolovala soukromé podnikání a lákala zahraniční investice. Země rychle ekonomicky rostla, ale zároveň se objevovaly problémy. Sílila korupce, inflace i rozdíly mezi privilegovanými členy komunistické elity a běžnými obyvateli. Mnoho studentů a intelektuálů začalo požadovat nejen ekonomické, ale i politické reformy.
Důležitou osobností se stal reformně orientovaný stranický představitel Chu Jao-pang. Ten podporoval opatrné uvolňování poměrů a byl mezi studenty velmi populární. Následně byl odvolán.
Když varšavské ghetto povstalo. Jeden z nejsilnějších symbolů odporu 20. století |
Když 15. dubna 1989 zemřel, začali mu lidé spontánně vzdávat hold. Smuteční shromáždění se rychle změnila v politické demonstrace. Studenti z pekingských univerzit začali přicházet na náměstí Nebeského klidu, symbolické centrum čínské státnosti. Původně požadovali rehabilitaci Chu Jao-panga a boj proti korupci. Brzy však přibyly požadavky na svobodu tisku, větší transparentnost státní správy a dialog s vládou.
Vedení státu bylo zaskočeno. Demonstrace se navíc rychle šířily do dalších měst. V květnu už protesty podporovaly statisíce lidí. Vedle studentů se připojovali dělníci, úředníci i někteří novináři. Vrcholem se stala hladovka studentů zahájená v polovině května 1989. Obrazy zaplněného náměstí obletěly celý svět.
Pro čínské vedení představovala situace stále větší ponížení. Uvnitř nejvyššího vedení komunistické strany probíhal ostrý spor. Část představitelů chtěla pokračovat v jednání. Jiní prosazovali tvrdý zásah. Nakonec zvítězila druhá skupina.
20. května 1989 bylo v Pekingu vyhlášeno stanné právo. Armáda chtěla vstoupit do města, ale tisíce obyvatel jí zablokovaly cestu. Vojáci tehdy nezasáhli. Na čas se zdálo, že demonstranti dosáhli morálního vítězství. Bylo to ale jen odložení nevyhnutelného střetu.
Anšlus bez jediného výstřelu. Jak Hitler pohltil Rakousko |
Na přelomu května a června začalo vedení připravovat rozsáhlou operaci. Do okolí Pekingu byly přesunuty desetitisíce vojáků z jednotek, které neměly vazby na místní obyvatelstvo. Velení se obávalo, že pekingské útvary by mohly odmítnout střílet do vlastních občanů.
Večer 3. června 1989 dostaly armádní jednotky rozkaz proniknout do centra města za každou cenu. To, co následovalo, se stalo jednou z nejtemnějších kapitol moderních čínských dějin. Tanky, obrněná vozidla a tisíce vojáků začaly postupovat směrem k náměstí Nebeského klidu. Obyvatelé Pekingu se snažili jejich postupu zabránit. Stavěli barikády, zastavovali autobusy a přesvědčovali vojáky, aby se vrátili do kasáren.
Tentokrát však armáda dostala jednoznačný rozkaz. Na několika místech začali vojáci používat ostrou munici. Střelba se neomezovala pouze na bezprostřední okolí náměstí. K největšímu počtu obětí došlo na hlavních přístupových komunikacích v západní části Pekingu, kde se civilisté snažili vojenské kolony zastavit.
Slavný muž s nákupem
Svědectví lékařů, diplomatů a zahraničních novinářů popisují chaos, paniku a střelbu do neozbrojených lidí. Nemocnice byly během několika hodin zaplněny raněnými. Řada svědků uváděla, že některé obrněné transportéry projížděly přes barikády i přes těla mrtvých a raněných. Krátce po půlnoci ze 3. na 4. června dorazily armádní jednotky na samotné náměstí.
Dodnes se vedou spory o přesný průběh závěrečného vyklizení prostoru. Značná část zabíjení probíhala především v okolních ulicích a na přístupových trasách. Největším problémem při hodnocení událostí zůstává počet obětí. Čínská vláda dlouhodobě uváděla přibližně 200 až 300 mrtvých včetně vojáků.
U brány Nebeského klidu na severní straně náměstí v polovině června 1989 stály tanky, jejichž pásy rozdrtily "čínské jaro".
Přesný počet však zůstává neznámý, protože čínské úřady nikdy nepovolily nezávislé vyšetřování. Již následující den vznikla fotografie, která se stala jedním z nejslavnějších symbolů 20. století. Neznámý muž s nákupními taškami se postavil před kolonu tanků. Několik minut jim bránil v jízdě. Dodnes není s jistotou známa jeho identita ani další osud. Snímek známý jako „Tank Man“ se stal symbolem odvahy jednotlivce tváří v tvář státní moci.
Následky zásahu byly okamžité. Tisíce lidí byly zatčeny. Organizátoři protestů skončili ve vězení nebo uprchli do zahraničí. Reformně smýšlející generální tajemník strany Čao C’-jang, který odmítal použití síly, byl odstraněn z funkcí a zbytek života strávil v domácím vězení.
Mezinárodní reakce byla poměrně výrazná. USA, státy západní Evropy i další země uvalily na Čínu sankce a omezily vojenskou spolupráci. Zdálo se, že čínský režim utrpěl těžkou porážku. Z dlouhodobého hlediska však byl vývoj složitější.
Komunistická strana si udržela moc. Politické reformy byly zastaveny, ale ekonomické reformy pokračovaly. Čína v následujících desetiletích zažila bezprecedentní hospodářský růst a stala se jednou z největších světových ekonomik. Právě zde spočívá historický paradox roku 1989.
Nesmyslná a krutá. Bitva u Verdunu je i po 110 letech varovným symbolem znesvářené společnosti |
Zatímco ve východní Evropě vedly masové demonstrace ke kolapsu komunistických režimů, v Číně vedly k jeho upevnění. Pekingské vedení dospělo k závěru, že ekonomickou modernizaci musí spojit s přísnou politickou kontrolou.
Od naděje k tragédii
Dnes, více než tři desetiletí po událostech, zůstává téma náměstí Nebeského klidu v samotné Číně mimořádně citlivé. Ve školních učebnicích je mu věnována jen minimální pozornost, veřejné připomínky jsou potlačovány a internetové vyhledávání souvisejících výrazů bývá cenzurováno.
Přesto se na výročí 4. června každoročně vzpomíná po celém světě. Nejen jako na tragédii stovek či tisíců obětí, ale také jako připomínka toho, že vztah mezi státní mocí a svobodou jednotlivce patří k nejzásadnějším otázkám moderních dějin.
Masakr na náměstí Nebeského klidu se stal symbolem okamžiku, kdy se vláda jedné z nejlidnatějších zemí světa rozhodla použít armádu proti vlastním občanům. Ať už byl skutečný počet mrtvých jakýkoliv, události z noci na 4. června 1989 zůstávají jedním z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších politických a vojenských zásahů proti civilistům druhé poloviny 20. století. V kolektivní paměti světa dodnes představují varování, jak rychle se může naděje proměnit v tragédii.
