U právě skončené čínské zimní olympiády protkané především ruskými průšvihy se to pak vyloženě nabízí. Než ale začnou kritici z řad především důležitých lidí – rozuměj funkcionáři (a sportovci) – sypat jeden argument za druhým, měli by si často zamést před vlastním prahem.
Ano, zimní olympiáda v Pekingu byla podivná. Mohla za to mnohdy až nesmyslná covidová opatření, strach z místního režimu, sportoviště na bizarních místech třeba přímo v obřím průmyslovém areálu a hlavně prázdná hlediště, která vás coby fanoušky prostě do olympijského dění vtáhnout skrze obrazovku nemohly.
Otázkou ale je, nakolik je vše vina čínských pořadatelů a nakolik celého světa a sportovního hnutí, které se v červenci roku 2015 rozhodovalo na kongresu MOV (Mezinárodní olympijský výbor) mezi špatnou a ještě horší volbou.
Za které slovní spojení si přiřadíte Peking a rivala z kazašského Almaty, je už na vás.
Že se pak na podzim některé státy začaly bouřit a výsledkem byl jejich politický bojkot, už opravdu příliš seriózně brát nelze. Zápolení na sportovištích to opravdu neovlivnilo.
Za až otravná covidová pravidla, která vyvrcholila tím, že dva sportovci se vrátí do vlasti později, protože jsou stále v Pekingu v karanténě, si pak můžeme všichni přístupem k pandemii „neviditelného nepřítele“ v posledních vlastně přesně dvou letech. Mimochodem, covid-19 se do světa rozšířil z Číny.
Rusové neměli být na OH už dávno
Podobné je to s ruským dopingovým stínem, který se nad největší evropskou zemí vznáší kvůli osobě teprve patnáctileté krasobruslařky Kamily Valijevové.
Asi nic nepodpoří lépe moji myšlenku o tom, že jde opět o problém, ke kterému nemuselo vůbec dojít, než slova Dicka Pounda, vysoce postaveného člena MOV a bývalého šéfa Světové antidopingové agentury: „Mohli bychom Rusům říct: Ano, máte problém. Ano, můžeme vám pomoci, ale musíme se na něj soustředit. Vezměte si tedy oddechový čas na jednu, dvě nebo tři olympiády, dokud ten problém nedostanete pod kontrolu. Rusové si nepomáhají tím, že se neštítí absolutně ničeho. Nic nepřiznají, proti každému rozhodnutí se odvolávají. Náš přístup k nim byl příliš shovívavý.“
Jinými slovy, ve chvíli, kdy se prokázal státem řízený doping v Rusku, měli být sportovci této země vykázáni z olympiády. Bez výjimek.
Olympijské hry v Pekingu skončily, zimní štafetu převzaly Milán a Cortina |
Na letních hrách v Tokiu se představilo pod neutrální vlajkou 335 ruských sportovců a bylo z toho 71 medailí pro tuto zemi. Nyní v Pekingu startovalo Rusů 209 (více jich vyslali jen Američané a Kanaďané), kteří vytěžili 32 cenných kovů.
Vážně takto vypadá trest za systematický doping sahající až do kanceláří nejbližších spolupracovníků prezidenta Vladimira Putina? Vážně je nyní na místě hanit Rusy, případně mladinkou krasobruslařku?
Co by za podobnou medailovou sbírku dali Češi. Jistě, buďme realisté, tolik cenných kovů není v silách tuzemských sportovců, přesto se mnozí ptají, jak je možné, že po rekordním boomu v Tokiu šest měsíců zpět přišlo pekingské rozčarování.
Odpověď opět není těžká, ovšem od pojmenování problému k jeho odstranění vede dlouhá cesta. Trnitější než jižní cesta na nejdrsnější horu světa Annapurnu.
Zdaleka to není o penězích
České prostředí se totiž až moc spoléhá na výjimečné jedince – pro zimní sporty to vinou tápající hokejové rodiny platí dvojnásob –, kteří ale nejsou nesmrtelní. A často se místo soustředění na to, jak kolem nich vybudovat fungující organismus, začnou se mocní soustřeďovat na to, jak z jejich úspěchu vytěžit co nejvíce pro sebe.
Tok peněz do českého sportu je extrémně složitý, organizací je spousta, některé sporty jich mají až desítky, přitom je vůbec nepotřebují. Proč? Protože čím více svazů, tím větší šance na nastavení ruky směrem ke státu nebo k sponzorům.
V Česku dlouhodobě chybí základna, ta spodní patra, tolik důležitá. Trpěliví trenéři, nadšené děti, které by místo vysedávání u počítače sportovaly. A pokud už se na sport dají, aby u něj díky skladbě tréninků a osobě trenéra zůstaly.
Trenéry často suplují rodiče. Pokud už se z jejich řad rekrutuje časem i třeba odborník samouk, věčně to zadarmo a pro radost také dělat nechce. Jen těžko se pak lze divit tomu, že tito nadšenci (trenéři, funkcionáři) ve chvíli, kdy dostanou šanci něco za svou „volnačasovou aktivitu“ také vyinkasovat, místo myšlenky na svůj sport upřednostní sama sebe.
Zvláště když vědí, že ti daleko mocnější nad nimi v těch nejvyšších sférách českého sportu na ně myslí až na posledním místě dlouhodobě. Pokud se nezmění tito lidé, jejich mentalita, může do českého sportu téct ze státní poklady klidně 20 miliard korun (místo současných necelých pěti) a nic se nezmění. Jen ti bohatí budou ještě bohatší.
