Ještě však k Pelcově knize. Už si přesně nepamatuji, kdo mi ji tehdy, muselo to být snad už v roce 1986, každopádně velmi brzy po vydání v exilovém Indexu (1985), půjčil. Byl to už docela očtený paperback, který jsem během pár dní musel vrátit.
Vzpomínám si velmi dobře na ten pocit až nepříjemného fyzického napětí, které jsem při čtení zažíval. Bylo mi tehdy dvacet, docházel jsem na rudou filosofickou fakultu a byl - nejspíš se všemi kolem - přesvědčen, že režim, který tu vládne, se v zemi rozložil na dlouhé časy, skoro určitě na celý můj život, který mám před sebou. Na ten víkend jsem odjel k mámě do Kraslic, možná i proto, že jsem tu knížku nechtěl číst na koleji, kde jsem si přece jen nebyl každým jistý. Jel jsem jako obvykle vlakem, severní trasou přes Ústí, Teplice, Most, Chomutov... nejponičenější krajinou v Čechách.
Seděl jsem v kupé s lidmi, kteří přicházeli a odcházeli a já si nemohl pomoc a musel jsem číst tu knihu. Měl jsem ji zabalenou v papírovém obalu, takže nebyla vidět obálka, ale přeci jen na Západě vytištěný paperback a nezvyklá sazba písma, mohla vzbudit v bedlivějšímu oku pozornost. Nemohl jsem se ale v tom vlaku odtrhnout a musel jsem číst. Občas jsem ale zvedl hlavu a díval se do krajiny rozryté rypadly a bagry, na zpustlé a vyrabované domy, které stály podél trati, na odpornou architekturu novostaveb, na linie rour, potrubí a dopravníků, které možná ani nikam nevedly, jen trčely v té zpustlé zemi, ze které čišel jen smutek a smutek.
Pravděpodobně jsem se už dočetl tak daleko, že jsem věděl, že Klostrdlé z Pelcovy knihy je Klášterec nad Ohří, ve kterém vlak stavěl. Nemohu po těch letech říci, kterou kapitolu Pelcovy knihy jsem právě v klášterecké stanici pročítal, vlastně už si toho z té knihy zas tak moc nepamatuji (nedávno mi ji oživil film, spíš zvláštní než podařený), ale ten sugestivní pocit úzkosti - úzkosti ze života v policejním státě, ve kterém musíte skrývat knihu, kterou čtete a rozhlížet se, jestli vás někdo nevezme na chodbičku a neukáže služební průkaz; úzkosti ze života ve státu, který devastuje sám sebe, stejně jako život svých obyvatel, si docela vybavuji ještě dnes. Mám ho dosud s Kláštercem nějak spojený. I když jinak se mi to město docela líbí.
Ze které čišel jen smutek a smutek.
Zhruba sto let před Pelcem popisoval Řivnáčův průvodce po království Českém cestu tou samou železnicí takto: „Na další cestě ze stanice Klášterecké objíždíme město Klášterec, které se zámkem svým při břehu Ohře a na úpatí lesnatých vrchů velmi malebně se rozkládá. Ještě před Kláštercem přestupuje dráha na pravý břeh Ohře, již pak sleduje skoro až ke stanici Ostrovské. (...) Klášterec (Klösterle a. d. Eger), město se 2400 obyvateli, leží na l. břehu Ohře. Jest zde pivovár a velká Thunovská továrna na porculán. Cizincům v kanceláři továrny se ohlásivším jest vstup dovolen.“
Toho jsem bohužel nevyužil, neboť poslední zbytky staré porcelánky, po Horním Slavkovu druhé nejstarší v Čechách, byly zbourány před deseti lety a unikátní kruhová pec ze začátku 19. století, jedinečná technická památka, už v polovině 70. let. Pokud vím, v nové fabrice naproti nádraží se doposud porcelán vyrábí, snad na jednom z posledních míst staré Bohémie, kdysi porculánové velmoci.
A na úpatí lesnatých vrchů velmi malebně se rozléhá.
Ten porcelán souvisí s majiteli zámku – Thuny, hraběcím rodem, pocházejícím z Tyrolska, jenž se do Čech dostal, jako mnozí jim podobní, po Bílé hoře, což mu ale neubírá pozdější zásluhy, které bychom mohli označit za patriotické. Klášterec odkoupil jako konfiskát roku 1623 Krištof Šimon z Thunu, který byl Ferdinandem II. obdařen novým titulem hrabě Thun und Hohenstein. Rodu zámek náležel až do roku 1945, kdy byl vyrabován a původní zařízení zničeno či rozkradeno. Pár let tu byly úřady, po rekonstrukci tu je od poloviny padesátých let vystavena kolekce z dějin českého i světového porcelánu ze sbírek UMPRUM. To však předbíhám.
Rodu zámek náležel až do roku 1945, kdy byl vyrabován a původní zařízení zničeno či rozkradeno.
Do Klášterce lze z Prahy dojet vlakem, stejně jako před těmi pětadvaceti lety, vlak je to myslím i fyzicky stejný, už tehdy mi přešel dosti upatlaný. Krajina se přece jen trochu zvedla, i když mezi Teplicemi a Chomutovem je skutečně lepší zavřít oči. Zcela jistě se ale zvedl Klášterec. Nedávno opravené a tedy vysoko nad českými poměry je nádraží. Na východní straně se rozkládá sídliště, které bude nejspíše dějištěm Pelcova románu, blíže jej ale neznám. Historické jádro města, do kterého vede z toho nádraží ještě docela dlouhá cesta ne právě pěkným předměstím, je ve stavu uspokojivém a zámek je nově natřený.
Zámek je nově natřený.
Nebyl jsem v Klášterci na zámku už asi deset let, proto mě zarazila cukrárenská poleva barvy meruňkové dřeně. Pamatuji si ho pod nátěrem mnohem střízlivějším. Byl jsem pak po prohlídce ujištěn od mladé pěkné průvodkyně, že nejsem jediný, koho to překvapuje, ale že barvu prosadili památkáři, kteří zjistili, že tak zámek skutečně kdysi natřený byl. S tím jsem se spokojil, když jsem o něco později navíc v kavárně v přilehlých minilázních Evženie pohlédl na kopii staré pohlednice, jež dávala památkářům za pravdu.
Šlehající plameny se musely onou předletní nocí nádherně zrcadlit na hladině zde pokojné, neboť jezem spoutané Ohře.
Současná, decentně novogotická podoba zámku, vděčí za svůj tvar nočnímu požáru ze 30. na 31. května roku 1856, kdy vzal za své starý barokní, původně ještě renesanční zámek. Šlehající plameny se musely dávnou předletní nocí nádherně zrcadlit na hladině zde pokojné, neboť jezem spoutané Ohře, která tu s Doupovskými horami v pozadí vytváří úžasnou krajinnou scenérii. Tehdejší majitel panství Josef Osvald hrabě Thun (1817 – 1883) nechal postavit téměř zgruntu nový zámek podle plánů architekta Václava Hagenauera, hotovo bylo už v roce 1860.
Když se v druhé polovině 17. století, po konci třicetileté války, během níž bylo Klösterle dvakrát vyrabováno Švédy, poměry poněkud uklidnily, dali se Thunové do zvelebování sídla. Přizvali si k tomu původem italské stavebníky, jmenovitě Rosiho de Lucca a slavného Carla Luraga, kterým svěřili stavbu farního kostela Nejsvětější Trojice, v jehož kryptě si zřídili hrobku, a pak půvabné saly terreny, která s tím kostelem vytváří nádherný italský celek. V oné sale terreně o sto let později, od roku 1784 prováděl Alsasan Nicolaus Weber pod dozorem a z iniciativy hraběte Thuna experimenty s pálením porcelánu. Zpočátku to nestálo za moc, ale během dalších pokusů se výsledky zlepšovaly, takže v srpnu 1794, v tom pěkném roce, kdy ve Frankreichu sekala gilotina hlavy reakcionářů, byla založena klášterecká manufaktura, kterou pak v roce 1822 převzal do správy samotný hrabě Thun.
S tím kostelem vytváří nádherný italský celek.
Spolu s těmi Italy sem koncem 18. století přišel a nějaký čas tu žil a pracoval sochař, kameník a řezbář Jan Brokof čili Johann Brokoff, původem spišský Němec z hornouherské Spišské Soboty. Tady, v severních Čechách se mu – a jeho ženě - narodili synové, kteří obohatí české baroko, Michal Josef (v Klášterci, v roce 1686) a Ferdinand Maxmilián, ten dva roky na to v Červeném Hrádku u Jirkova. Tehdy ještě ne čtyřicetiletý otec Brokof tady vytvořil sochy, před kterými sice nepadáme v úžas, ale svůj zajímavý půvab mají. Já si znovu při každé návštěvě prohlížím alegorie čtyř světadílů a je-li někdo příhodný po ruce, musí určit, jaká figurína ke kterému patří. Musí též zodpovědět na záludně dětskou otázku, jak to, že sochy jsou jenom čtyři, když světadílů je pět, nepočítáme-li Antarktidu. Odpověď je lehká, kdyby to někdo nevěděl, dozví se na závěr. Obvykle každý či každá hned pozná Afriku, neboť socha znázorňuje melancholického divocha v sukýnce z jakýchsi listů.
Obvykle každý či každá hned pozná Afriku.
Až teď jsem se dočetl, že alegorie kontinentů, stejně jako alegorie ročních období, jež nyní zdobí salu terrenu, stály až do roku 1945 na balustrádě velké barokní kašny na hlavním náměstí, odkud byly sejmuty a po několika letech umístěny před zámek. Na místě pro mě záhadně zrušené kašny (jaký k tomu asi měli tehdy důvod, souvisí to s vyhnáním německého obyvatelstva, co na kašně mohlo novým osídlencům vadit?) nechalo město před pár lety postavit docela zdařilý pomník rodině Brokofů, jehož autorem je místní sochař Karel Meloun. Našel jsem jeho fotografii na internetu, skutečně impozantní Vulkán.
Docela zdařilý pomník rodině Brokofů
Minulou sobotu bylo před zámkem rušno, neboť se tam odbývaly svatby. Sledoval jsem chvíli z přiměřené vzdálenosti ony skupinky vyšňořeného příbuzenstva a zkoušel odhadnout, kdo ke komu patří, kdo se vidí s kým poprvé, kdo je koho strýc či bratranec či ke komu patří tamta tlustá teta a vůbec jaké kolektivní znaky v dané skupině převažují. Napadlo mě, že za pár hodin už bude polovina z nich lehce připitá a na konci dne budou opilí už možná všichni s výjimkou dětí a nejstarších členů rodu.
Ale snažil jsem se, aby úvahy nešly příliš moralistním směrem a abych do nich nevstoupila ani špetka nepřejícnosti. Podobný zájem o svatebčany, kteří byli dosud v převládající míře ve stavu střízlivém, jevila ostatně i skupinka německých penzistů, jejichž domov bych odhadl v blízkém Sasku, nejspíše někde v okolí Chemnitz. Dobromyslně hleděli na české svatebčany, obdivnými výkřiky vítali nevěstu, na kterou právě sypali příbuzní rýži. Nejvýraznější výkřiky nadšení v nich ale vzbudil mopslík navlečený do bílého oblečku, jenž měl pravděpodobně budit dojem legračně svatební.
Podobný zájem o svatebčany, kteří byli dosud v převládající míře ve stavu střízlivém, jevila ostatně i skupinka německých penzistů.
Na zámku se nabízely tři prohlídkové okruhy. Pohádkový s výstupem na kouzelnou věž, okruh věnovaný Četnickým humoreskám (nevím, proč zrovna tady), a normální, muzeální, věnovaný historii porcelánu. Měl jsem zájem o ten poslední, byl jsem však jediný. Slečna pokladní mi doporučila, ať se přijdu zeptat za půl hodiny – a skutečně, o porcelán měla zájem skupina saských penzistů. Přidal jsem se tolerantně k nim, čehož jsem nelitoval, neboť zajímavé pihovaté děvče v podkolenkách a s copy, jež nám bylo přiděleno, odrecitovávalo německý text s precizní a působivou výslovností, se kterou mohla být spokojena i ucha oněch Sasíků, jejichž sasština rozhodně nebyla půvabnější. Já jsem na ní mohl oči nechat, ale fotografovat jsem se neodhodlal, schválně se tam jeďte podívat a vydávejte se za saského penzistu.
Nenápadně jsem přitom pozoroval saskou výpravu, zda si cedulek rovněž všímají.
Na oko jsem si prohlížel asi ve dvaceti sálech hrnečky, šálky, talíře i celé jídelní servisy a hlavně úžasné porcelánové sošky nejrůznějších stylů a období, různé ty galantní výjevy pastýřek a pasáčků, rokokových muzikantů a jejich okouzlených posluchaček, roztomilé porculánové pejsky, kozičky, kravičky, ovečky a další tvorečky.
U některých byly cedulky, že předměty, které nyní vlastní Umělecko-průmyslové muzeum v Praze, jako ostatně celou kolekci zde vystaveného porcelánu, patřily tomu a tomu sběrateli, který zahynul v Lodži, v Osvětimi, v Terezíně, často však na popisce jen stálo, že jméno prokazatelně židovského sběratele nelze určit. Nenápadně jsem přitom pozoroval saskou výpravu, zda si cedulek rovněž všímají, jako by oni za to mohli. Měl jsem pocit, že všímají. Ale ze všeho nejvíc jsem se věnoval pozorování té rozkošné průvodkyně, která chvílemi vypadala jako nějaká groteskně pitoreskní porcelánová soška, jež každou chvíli udělá pukrle, v němž navždy ustrne a zporcelánovatí.
Za dvacet korun jsem se pak ještě vnutil k pohádkové výpravě, díky čemuž jsem mohl vylézt na věž. Na schodišti je vymalováno naivně vyvedenými obrazy, jež mají představovat „nadpřirozené bytosti zdejšího kraje“. Jest to dílo ryzí fantasmagorie a novodobého pohádkářství zcela, nebo skoro zcela, vycucaného z prstu. Kraji, po vyhnání vykořeněnému a jakýchkoli tradic, včetně těch „pohádkových“, zbavenému, jsou tady vymýšleny nějaké bájné večerníčkovské příšerky, které se ani moc nesnaží předstírat nějakou autenticitu. S těmito výhradami jsem se však nahlas nikomu nesvěřoval, natož pak abychom kazil radost dětem.
Jest to dílo ryzí fantasmagorie a novodobého pohádkářství zcela, nebo skoro zcela, vycucaného z prstu.
Když se pak projde zámeckým parkem, který leží po pravé straně Ohře, dojde se po dvaceti minutách k malým lázním Evženie, které obnovili v devadesátých letech. Pro mě je to místo spojené s dávnými vzpomínkami gymnaziálními: před třiceti lety byla jedinou připomínkou někdejších lázní hospoda Peřeje, jejíž název se sice uchoval, obsah se zcela vyměnil. Nyní je to nejspíš docela nóbl restaurace, aspoň na zdejší poměry – nemohl jsem to ovšem posoudit, neboť tady pokračovala ona svatba, kterou jsem pozoroval na zámku.
Do hospody se vstupovalo antickým vchodem.
Tehdy, před třiceti lety tady bylo vodácké tábořiště s oprýskanou hospodou v bizarním stylu lázeňského empíru, kolem níž se rozkládaly dřevěné boudy, v nichž se dalo lacině přespat. Do hospody se vstupovalo antickým vchodem, za nímž se nacházela drsná prozaická knajpa s pípou uprostřed, začouzenými stěnami, rozvrzanými židlemi a drsnými hygienickými poměry. Nic podobně bizarního jsem odnikud neznal a v Čechách snad už ani nepoznal.
Na začátku července roku 1984, sem po Ohři připlula chlapecká výprava čtvrtého ročníku sokolovského gymnasia, vedená soudruhy profesory tělocviku Brožíkem a Fraňkem a vesele se tady ožrala. Ti hoši měli tři týdny po maturitě, život před sebou a docela se na něj těšili. Já jsem se pár dní před tím dozvěděl, že mě vzali na filosofickou fakultu do Prahy. Byl jsem šťastný jak blecha. Dva roky na to jsem kolem jel ve vlaku, četl jsem Pelcovu knihu, kterou jsem se snažil ukrýt před slídivými zraky spolucestujících, a skoro se třásl hrůzou a bezmocí.
Ale to si nechám na příště.
Vylezl jsem pak ještě na blízký vrch se zříceninou Šumburk, původně zvanou Schönburg. Léto pomalo končilo. To však si nechám na příště.
Léto pomalu končilo.
(Austrálii v té době ještě nikdo nebral vážně.)
