130 let
To vám bude platit hodinu.

To vám bude platit hodinu. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

PEŇÁS: Adventní story aneb Cestou na popravu

Názory
  •   9:01
A víte Vy co? Já si tady nebudu trhat játra a tentokrát to pojmu úplně švihem a rychle, stejně nemám žádný zvláštní zážitky, o kterejch bych se tu musel veřejně šířit a ještě je jako dokumentovat fotograficky, to jsem si na sebe totiž ušil pěknej bič tady timhle narcistním mlokem, představte si, že musíte porád někam tahat foťák a mačkat to, i když k tomu nemáte zvláštní talent, kdyby aspoň mi za to někdo platil jak tomu somrákovi z kyjovskýho koupaliště, co teď má výstavu na Staromáku, kam jsem se zatím ale nedostal.

No nic. Vlastně jediný, co mi stojí za to vylíčit je, jak mě v sobotu chyt revizor, i když přesnější by bylo, jak jsem mu vlez přímo do náruče, protože jsem mu chtěl na sobě demonstrovat, jak obtížně se cestuje legálně pražskou hromadnou, což mě ovšem stálo sedm kilo a asi hodinu času a ještě jsem při tom trochu nastyd nebo co.

Bylo to totiž tak, že jsem si jak tak v sobotu obvykle vyšel po výstavách, zachtělo se mi adventně vidět cosi barokního, nějaký zkroucený extatický figury v křeči, tak jsem si zašel na toho Škrétu, šak víte, ale stejně jsem se nemoh soustředit, protože jsem byl nasrán na Knížáka, neboť jsem u kasy zjistil, že zatrhnul pro novináře, tedy pro nás pisálky, vstup gratis, což byla jedna z mála dobrejch věcí týhle vobživy, že jste mohli chodit na lítačku na výstavy zadara, tak to už neni. Tak to jsem fakt byl naštvanej, ani jsem se nemoh na ty Škrétovy svatý soustředit, najednou jsem za to platil, což teda byl dost nezvyklej pocit, že jako každej vobraz přišel tak na deset korun, takže požitek z toho byl v háji, jako placenej sex mi to přišlo, jestli vite, o čem mluvím. Chápu, že většina lidí za výstavy platí, ale pro mě to byl nezvyklej pocit, jo. Tak jsem tam chvíli setrval čili dlel, ale extáze nic, spíš mi přišly ty plátna manýristicky zkroucený a gesta přehnaný a nepřirozený, a taky najednou jsem měl mezery v ikonografii a nemoh si ani vzpomenout, jakej svatej je kerej, ke kerýmu patří kleště a ke kerýmu kus holenní kosti a kerej evangelista má atribut vola a kerej vorla a co ten měsíc, co po něm šlape ta Immaculata, co to má bejt, jestli menses nebo co. Prostě řeknu vám, nebylo to ono.

Tajně fotím na Škrétovi.

A tak jsem docela rád vypad z Valdštejnský jízdárny a řek jsem si, že se uklidnim, když se projdu nahoře po Letný, byl pěknej samec čili maroz, ledárna jak za stalinskýho teroru, ale chtěl jsem si urovnat myšlenky, tak jdu k trafice, že si koupím lístek, protože já tu blbou oupnkartu teda nemám, to se fakt přiznám. Jednak já totiž jezdim furt na kole, takže ji vlastně nepotřebuju, jenom teď by se mi šikla, když je takle hnusně, tak to se na kole jezdit nedá, fakt, zkoušel jsem to - a nedá. A pak, já bych to asi intelektuálně nezvlád. Já mám nějakej atavistickej odpor k vyplňování, prostě já bych radši vynes metrák uhlí ze sklepa, než vyplnil nějakej ten formulář a ještě ho někam poslal a pak si pro něj šel a ještě na to lepil fotku a pak bych to ztratil a tak dál. No, tak si kupuju lístky. Vážně, skutečně si kupuju lístky. Skoro dycky.

Tak teda jdu k tý trafice, co je naproti Malostranský, přistupuju k pultu a že si koupím ještě Frontu, že si přečtu v tramvaji, co mě na tu Letnou vyveze, co tam říká Havel, protože v našich novinách jsem si dopoledne přečet, co říká Klaus, a z toho jsem byl zase v depresi, mě ten člověk fakt působí blbou náladu, přitom na něho mám něco jako návyk, takže na jedné straně si říkám sláva, už jenom dva roky, ale pak zase si říkám, jestli mi nebude chybět, i když se bojím, že ne, že von tak lehce nevysublimuje, neboť jest této země podstatou a trestí a esencí. No, ale to sem nechci tahat. Tak si beru ty noviny a strkám je na pult a říkám jeden lístek za osmnáct prosím a v tom vidim, že na mě hledí dvě oči asiatský, což by mi samozřejmě vůbec nevadilo, ale že na mě hledí jaksi asiatsky zlostně a že jeho promrzlá nažloutlá pleť má jaksi našedivělou barvu, nejspíše vzteky a vidím, že mi posunkem naznačuje, že právě dal za sklo kartovou cedulku, na kterou propiskou napsal closed a že teda je taky pěkně nasranej. Tak to jsme byli dva a já vidím, že právě na refýž přijíždí tramvaj, tak udělám taky takovej vzteklej posunek, jako ať si to teda nechá, a v tom afektu přeběhnu silnici a vběhnu do té tramvaje, vědom si toho, že nemám lístek, ale že hned vystoupím u Bílkovy vily, jen co se to vyštrachá Chotkovou nahoru. To by byl pech...

A tak se opírám o klandr, ani si nesedám, i když míst bylo dost, když ani ty noviny nemám, po chvíli se ale trochu rozhlídnu, nenápadně, jestli přece jenom náhodou tady není. A je! Postarší zavalitej chlápek se zrzavým knírem, asi abych měl kompenzaci za toho Havla, není sice úplně u mě, ale jasně se ke mně blíží, pomalu, teď se zastavil u nějakýho páru, možná bych měl ještě čas nenápadně se přesunout někam dál do vozu, jenže jsem jako by ochromenej, zírám na něj, teď se podíval i on na mě, a mám pocit, že je mu to jasný, a já se cítím jako hypnotizovanej, jako by zavalenej pocitem viny a nespravedlnosti dohromady, a on už de ke mně a já mu du taky vstříc a on ani nemusí nic říkat a já spustím jako bych chtěl, aby mě pochopil: podivejte se, to je hrozná nespravedlnost, já si samozřejmě kupuju jízdenky, ale mě zrovna trafikant zabouch před nosem, takže mi znemožnil použít tramvaj legálním způsobem, chápate. A on, zdá se mi poněkud zaraženě říká no jo, ale vy jste povinen zakoupit si jízdenku a platně ji označit. A já říkám já vím, ale mě to nebylo umožněno, chápete. A on už nabyl jistoty a říká ale to vás neomlouvá, vaše povinnost jako účastníka přepravy je mít platnou jízdenku nebo doklad. A já říkám, já to respektuju, proto se vydávám do vašich rukou a vaší povinností je konat, ale chci, abyste věděl, že jsem v tom zčásti nevinně. A on říká, ale i tak budete muset zaplatit. A já říkám samozřejmě a kolik to bude činit? A on sedm set korun. A já říkám no to je pěkný. Máte je? Ptá se. U sebe nikoli, ale vystoupíme na Hradčanské a půjdem k bankomatu. A on říká, na jaké Hradčanské? tam tahle tramvaj nejede. A já až teď zjišťuju, že jsem vlez do špatné tramvaje, do dvaadvacítky. No vidíte, navíc jsem v rozrušení vlez do špatné tramvaje, já chci jet na Letnou. A on, to vás ale neomlouvá, dejte mi průkaz. A já říkám, že mám jenom novinářskej a potom do fitnes. A dávám mu novinářskej, aspoň k něčemu je mi ta legitka dneska platná. A to už k němu přistupuje ženská, jako jeho kolegyně a říká Franto, nějakej problém? Ale ne, říká on, pán nemá peníze ani občanku. Ano, budete mě muset popravit za vozem ranou do týla, máte doufám služební pistoli, snažím se situaci zlehčit. Pane, nedělejte si legraci. Buď zaplatíte, nebo vás necháme zjistit, řekne ta žena. Jsem zcela ve vašich rukou, ujišťuju ji, najdeme společně bankomat a vyplatím se, navrhuju. Franto, já myslím, že je na Hradě, řekne ona.

Veden k exekuci.

Vystoupili jsme tedy na Hradě, kde jsem si dvojici svých exekutorů tajně vyfotil. Samozřejmě jsem už jako hyena myslel na tenhle žánr. Žena si toho všimla, pane, co si to dovolujete, víte, že se to bez souhlasu nesmí někoho fotit. Omluvil jsem se a cítil se trochu trapně. Abych zlepšil náladu, začal jsem se jich vyptávat na práci. A co, kolik tak chytnete černých pasažérů? zeptal jsem se. Pane, to je různý, jak v který dny. Hmm, to je zajímavý. A víc ve dne nebo večer? To se nedá takhle říct, odpověděli. Muž, evidentně dobráčtější, chtěl asi změnit téma, tak se zeptal a vy jste novinář jako jo? A já řekl ochotně jo, tak něco. A kolik musíte napsat článků za den? A já řekl to je různý, já mám nejradši, když žádnej, ale bohužel to nejde vždycky. Tím byla debata uzavřena. Přicházeli jsme k hradní jízdárně, kde, jak byla žena revizorka správně přesvědčena, je v podloubí bankomat. Byl. Ale mimo provoz.

Co teď. Asi mě fakt budete muset svrhnout do hradního příkopu. Nebo mě odevzdejte hradní stráži. Pane, tak to pošlete poštou, navrhla žena. Ne, to nechci, to bych odkládal a odkládal, až by to skončilo exekucí. Najdeme jiný bankomat, trval jsem na svém. Ty Franto, jeden je na Pohořelci. Výborně, souhlasil jsem, jedem na Pohořelec.

Tak jsme opět nastoupili do tramvaje. Poslouchejte, ale já nemám jízdenku, řekl jsem jim. Pane, když jedete s náma, tak ji mít nemusíte, řekl muž. A co když přijde nějaký jiný revizor, namítl jsem. Nebojte se, tak mu to vysvětlíme, řekli ti dva. Takže jsem s vámi v bezpečí? zeptal jsem se pro jistotu. Jo, žádný strachy. Vychutnával jsem si tedy legální jízdu na černo. Dojeli jsme na Pohořelec. Už byla úplná tma. Mrzlo až praštělo. Já šel vklíněn mezi dvojici svých dvou exekutorů, podoben eskortovanému Josefu K. nebo spíše Švejkovi. Na svažujícím se náměstí to klouzalo. Žena málem upadla a já ji musel přidržet. Mezi námi vzniklo skoro přátelské pouto. To byste nevěřil, jak jsou někerý lidi sprostý, jak nám nadávaj, některý se s náma i chtěj prát, to vy ste slušnej člověk, řekla ta pani. No, jen mi tak nevěřte, já hledám místo, kde bych vás bacil a utek vám, řek sem. Tomu nevěřim, pane, to já většinou hned poznám, a víte, že bych vás asi ani nekontroloval, kdybyste s tim sám nezačal, řekl ten muž. To mi teda děláte radost, řekl jsem. Pomalu jsme došli k bankomatu. Ti dva decentně poodstoupili, já odevzdeně vytáh tisícovku, zeptal se jestli bude mít nazpátek, pan revizor, že ano, dal mi tři stovky a vypsal kupón a já ho poprosil, jestli bych si to mohl vyfotografovat, jenže jsem byl nervozní, tak to nedopadlo nejlíp.

Kupon č. 2

Rozloučili jsme se skoro dojemně. Docela pěkná procházka, řekl jsem. Oni mi řekli, že na ten kupon můžu tak hodinu jezdit, že mají revizoři mezi sebou takovou dohodu, že to tolerují. Tak já jsem jim ještě jednou poděkoval a jim jela zrovna tramvaj, tak jsme ji popřál mnoho zdaru, pěkné vánoce a dobrý lov. S dobrým pocitem a kuponem jsem konečně pětadvacítkou dojel na Letnou. Už jsem byl zcela klidný. Byl to vlastně hezký adventní den.

Tak jsem došel na Letnou.
Autor: Jiří Peňás
  • Vybrali jsme pro Vás