Když mám trochu čas, projdu se starým městem a začnu od Michalské věže, na jejíž špičce se vypíná archanděl Michael, přemožitel draka a chaosu, nebeský protějšek pozemského rytíře sv. Jiřího. Za branou, která jako jediná zůstala ze středověkého městského opevnění, mírně klesá Michalská ulice, staré korzo starého Prešporku. Připomíná možná pražskou Celetnou, možná Nerudovku, ale takové analogie jsou vždy zavádějící, i když něco samozřejmě starý Pressburg a barokní a klasicistní Prahu-Prag spojuje, tedy statut středoevropských metropolí druhého řádu a tedy jistá provinciálnost, která ale ve stoletích, které daly těm ulicím vnější tvář, tedy v 18. a 19., nebránila klidnému rozkvětu a vzniku nevtíravé a přitom půvabné měšťanské intimity. Tu si dnes už ani nedovedeme představit, neboť je zahlušena vším tím chaosem, nad nímž symbolicky vítězí první z archandělů, ale jen na špičce věže.
Za branou mírně klesá Michalská ulice
Na ochoz Michalské věže lze vylézt, zaplatíte-li mírné vstupné. Projde se několika poschodími, v nichž je muzejní výstava starých zbraní, jsou tam meče, halapartny, rapíry, arkebuzy, muškety, zbraně chladné i palné, mající ochránit město, které několik století stálo na hranicích dvou světů, křesťanského a muslimského, přičemž ten druhý na jihu a východě se snažil i tudy přelít do střední Evropy, v čemž mu měla i tato podunajská pevnost Pozsony-Posonium-Pressburg zabránit. Po bitvě u Moháče a po dobytí Budína Osmany se budoucí Bratislava stala na víc než sto padesát let (1536 – 1784) hlavním městem Uherského království.
Sem přijížděli z blízké Vídně Habsburkové, aby jim nejprve ve františkánském kostele na Starém Městě, kde byl roku 1526 jako první korunován Ferdinand I., pak v chrámu svatého Martina, byla na hlavu nasazena svatoštěpánská koruna s šikmým křížkem. Tady se odehrála ta slavná scéna, pří níž v září 1741 mladá Marie Terezie s půlročním Josefem zavinutým v plenách v náručí prosí a přemlouvá uherskou šlechtu, aby jí proboha pomohla v obraně proti Fridrichu II., jenž před rokem napadl Slezsko teď a ohrožuje samu existenci monarchie a v ní tedy i naši, českého království. Uherští šlechtici, kteří byli obvykle vším možným, jen ne loajálními zastánci rakouského trůnu, se ustrnuli, dojali, vzdali císařovně hold a slíbili jí podporu, což skutečně splnili. Pěkný román o Marii Terezii a o její době právě s ohledem na tuto část naší širší vlasti, napsal na začátku 80. let slovenský spisovatel Anton Hykisch, jmenuje se Milujte královnu, vyšla tehdy i česky, v té době to byla pozoruhodně spravedlivá kniha k panovnici, o níž čím více člověk ví, tím větší úctu a obdiv k ní cítí.
Aby jim tu tu byla na hlavu nasazena svatoštěpánská koruna s šikmým křížkem
Tehdy, za Marie Terezie, samozřejmě Bratislava nebyla žádnou Bratislavou a toto město nepatřilo Slovákům, ale Maďarům a Němcům. Ti vtiskli starému městu onen středoevropský ráz s ulicemi a náměstími, s kostely gotickými a především baroknímu, s klasicistními paláci a měšťanskými domy, které se výstavností zas tak neliší od těch, které si aristokracie a patriciát postavily v Praze a nebo i ve Vídni. Slováci byli však až do začátku moderního věku venkované, pro ně byly drevenice z fošen a mazaniny vyrobené ze slámy a kravského trusu, byl to venkovský lid, který nanejvýš do města přišel na trh a zanesl sem tu slámu a mazaninu na krpcích. To nepíšu já, to bych si jen tak nedovolil, tak o tom píše například Claudio Magris v cestopisném eseji Dunaj. A ani on si to jen tak nedovolí, nýbrž cituje z důležité eseje spisovatele Vladimíra Mináče z roku 1968 Kde sú naše hrady?. My nemáme dějiny, pokud dějiny tvoří králové, cisařové, vévodové, knížata, vítězství, zteče, loupeže, násilí..., píše v tom důležitém roce marxista a nacionalista Mináč, klasik poválečné slovenské literatury: naše úloha je v pochmurném a trpělivém budování, které bylo na dlouhé roky záležitostí poražených. Slováci tvořili temnou, přehlíženou vrstvu, předivo své země, podobné slámě a kravskému trusu, jímž drží drevenice pohromadě.
Toto město nepatřilo Slovákům
Jejich vzestup je právě o to obdivuhodnější: dlouho, celá staletí století, vlastně až po kus století dvacátého, se neudál na úkor žádného jiného národa, nebyli tu žádní slovenští utlačovatelé, žádné slovenské hegemonistické cíle a plány, žádná násilná slovakizace... Byl to vzestup z nejnižších pater. Češi si mohli aspoň představovat a vymýšlet slavnou minulost, jež do určité míry mohla nějak existovat, Slováci, pokud vůbec je to napadlo, pokud tedy uměli číst a psát, mohli jen mytologizovat a fantazírovat o své bájné starobylosti a velikosti, což některé úplně neopustilo ještě v současnosti: Slováci jako prý nejstarší a nejpůvodnější Slované, slovenčina jako nejpůvodnější slovanský jazyk, velká Pribinova říše, o níž se sice skoro nic neví, ale tím větší byla její mohutnost a sláva, věkovitý hrad na Děvíně, nedávno odhalená socha vzpínajícího se Svatopluka před bratislavským hradem...
Slováci, pokud vůbec je to napadlo, pokud tedy uměli číst a psát, mohli jen mytologizovat
Dlouho, až právě skoro do poloviny toho 20. století, Slovákům zbýval především a jen obranný postoj, který se domáhal základních práv a existenčních jistot. V roce 1848, když se Maďaři heroicky a z velké části právem vzbouřili proti Habsburkům či lépe řečeno proti centralistické vídeňské vládě, zaslali představitelé Slováků petici z Liptovského Mikuláše, v němž se přihlásili k revolučním Maďarům, od nichž ale žádali uznání základních národních práv. Maďaři se jim de facto vysmáli a odpověděli postihem a perzekucí. Tóth nem ember, Slovák není člověk, známá výsměšná věta má prý původ v této historické chvíli. Slovák, to byl dráteník s červeným nosem a s roztrhanou halenou. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 se postavení Slováků ještě zhoršilo: Rakušané si udobřili Maďary, kterým nechali Slováky napospas k tvrdé maďarizaci: Tóthové byli uznáni nanejvýš jako folklórní skupina bez práva na vlastní vyšší školství, vyšší kulturu, možnosti společenského vzestupu, pokud se tedy ze Slováka nestal Maďar. Jediným, kdo nad národem držel ochrannou ruku, byla katolická nebo evangelická církev, která byla útočištěm jazyka a útěchou a nadějí drobného lidu, který v panu faráři měl spojence a rádce, mnohdy jediného. Tomuhle Češi nikdy dost dobře nerozuměli.
Představitelé Slováků se v petici z Liptovského Mikuláše přihlásili k revolučním Maďarů (Ján Francisci-Rimavský na stěne pivnice)
Bratislava – to jméno prosazoval Ľudovít Štúr a zavedeno bylo až v roce 1919, kdy město obsadila československá armáda – se hlavním města Slovenska stala vlastně proti své vůli, či tedy svých obyvatel, v nichž většinu netvořili v té době Slováci ani náhodou. Masivní slovakizace, ale konkrétně v Bratislavě by se dalo spíš mluvit i o čechoslovakizaci, neboť sem přišlo též tisíce Čechů, začala až ve dvacátých letech, ale jádro starého město zůstalo prešporácké, tedy jazykově převážně německé, a to až do konce druhé světové války, kdy to všechno zaniklo. Četl jsem v jednom fejetonu Milana Lasici (nebo to byl Julius Satinský?), že si chodil v šedesátých letech poslechnout jednu starou paní, která byla poslední, kdo ještě uměl prešporácky, což byla směsice němčiny a slovenštiny s nádechem maďarštiny. Ta paní byla šatnářka v jedné kavárně, která tu zbyla z těch časů, nad nimiž se zavřela voda jako nad Atlantidou, o níž také každý ví, že existovala, ale nikdo si na ni nepamatuje.
Hlavním městem Slovenska se Pressburg stal vlastně proti své vůli
V Michalské ulici je pěkný antikvariát, ve kterém jsme si koupil knížku Prechádzka starým Prešporkom. Vyšla v nakladateltví PT (skrývá se za tím bizarní název Prístrojová technika) Alberta Marenčina, syna známého surrealisty. V edici Bratislava-Pressburg vydává bedekry, vzpomínky, obrazové atlasy, připomínající starou multikulturní Bratislavu. Řadu iniciovala paní Selma Steinerová ze čtvrté generace rodiny knihkupců a antikvářů Steinerů, kteří měli v Prešporku obchod už v roce 1847, kdy ho v Sedlárské ulici (Sattlergasse) otevřel Sigmund Steiner, který sem přišel z Moravy. V roce 1942 mu ho zarizoval nějaký vlastenecký slovenský intelektuál, zpátky Streinerům se vrátil až v devadesátých letech. Tu knížku, kterou jsem si koupil ze pět euro, německy napsal Prešpurčan s případným jménem Karl Benyovszky (1886 – 1962), který se narodil na nároží dnešního Hviezdoslavova náměstí, které se za posledních sto padesát let jmenovalo chvíli po maršálu Radeckém, chvíli pak po Kossúthovi, po vzniku republiky neslo deset let jméno Palackého a v roce 1930 bylo přejmenováno na Hviezdoslavovo. Vždy to ale byla Promendáda, tady začínalo druhé a větší bratislavské korzo, které vzniklo po zasypání dunajského ramene, které se tu odpoutalo od hlavního toku. Četl jsem, že ještě v šedesátých letech, to bylo skutečné živé, pulzující korzo, kde se potkával každý s každým, kdo v Blave něco znamenal nebo chtěl začít znamenat. Představuju si, jak tu brouzdal Dežo Ursíny, geniální slovenský muzikant a básník, kterého už ale nikdy nepotkám, a tak jeho něžné, melancholické písně zpívané či spíš recitované jemnou, měkkou prešporskou(?) slovenčinou mám s tímhle městem spojené aspoň imaginárně.
Ale vždy to byla Promenáda
On Karl Benyovszky, s jehož průvodcem v ruce jsem pak chodil po starém městě, vyrůstal v rodině policejního úředníka, doma se mluvilo německy, ale do škol chodil maďarských. Od roku 1924 až do vyhnání bratislavských Němců na jaře 1945 pracoval jako redaktor německých novin a časopisů, ale uměl též slovensky a stýkal se se slovenskými intelektuály. Průvodce, kterého napsal jako vzpomínku na mizející Prešpork, věnoval v roce 1937 primátorovi Františku Krausovi. Ilustrátor knihy Karl Hugo Frech zemřel v červenci 1945 při odsunu. I tajkové věci spojují Prahu s Bratislavou.
V té knize je pěkná předmluva od Milana Lasici. Píše v ní: „Ja, pravdaže, niesom echtovný Prešpurák, lebo som sa v Bratislave nenarodil. Patrím medzi prišelcov a akurát zo stredného Slovenska. Som tedy z tých, ktorí vraj toto mesto zničili tým, že prudko slovakizovali. Keď som prišiel do Bratislavy, mal som pol roka. Bolo to v štyridsatom, za Slovenského štátu, ako sa vtedy vravelo. Bratislava žila pomerně idylickým životom mestečka, ale hlavného. Ale, ak chcete, hlavného, no predsa mestečka. Ani Videň, ani Budapešť, ani na severe, ani na juhu, ani veľkomesto, ani dedina. Opereta, kaviareń, korzo, cukrárně, viechy, slovenské tango, Krištof-Veselý. Druhá svetová vojna sa rozbiehala, ale v Bratislave akoby zastal čas. No len na oko. Druhá vlna slovakizácie vrcholila, Česi odchádzali do Prahy, Židia do plynu. Mesto začalo ztrácať svoj multikulturný ráz."
Ani Videň, ani Budapešť, ani na severe, ani na jihu, ani velkomesto, ani dedina
Milan Lasica píše dál: „Po vojne, keď som začal chodiť do školy, jestvovali eště zvyšky Prešporka. Zopár spolužiakov s nemeckými menami: Schier, Schürger, Aufrichj, ale aj pár Maďarov, zopár Romov (vtedy sme ich volali Cigoši) Buga, Csikós, Lakatos. A Česi. Pospíšil, Kratochvíl, Bastýř. Jazyk, ktorým sme hovorili, bol zvláštny. Slovenská reč prešpikovaná nemeckými výrazmi, prešporský akcent. Čašníci v kaviarńách hovorili, pravdaže po nemecky, aj po maďarsky. Slovenčina im išla ťažšie. Na uliciach bolo bežne počuť nemeckú konverzaciu. A, samozrejme, maďarskú.“
Čašníci v kaviarńách hovorili, pravdaže po nemecky, aj po maďarsky
Moje „dávná citová vazba“ k Bratislavě má kořeny ve čtrnácti prázdninových dnech v létě roku 1979, kdy jsme tu byl se svojí tetou na jakési poznávací rekreaci či jak to nazvat. Moje prostějovská teta Libuška byla učitelka na zvláštní škole, takže školních výletů běžného typu si moc neužila. Učitelé však měli, možná ještě mají, jakýsi zvláštní druh prázdninových pobytů, spočívajících v tom, že se bydlí levně v nějakých internátech či na kolejích, a učitelé z onoho místa slouží během těch dnů rekreace svým kolegům jako průvodci či organizátoři jejich kulturního a poznávacího pobytu. No a moje milá, již deset let zvěčnělá teta měla již odrostlé děti, moje bratrance, kteří se do takového podniku nehrnuli, ale já ve svých třinácti letech jsem byl ideálním cílem takového prázdnivého vzdělávání. Takže jsem tehdy během dvou týdnů prolezl v hromadném doprovodu různého učitelstva, jejichž pedagogické sklony však byly mírně neutralizovany prázdninami, všechna možná tehdejší bratislavská muzea, včetně toho nejmenšího, které je v rokokovém Domě u Dobrého pastýře, kde byla, možná ještě je, výstava starých hodin, které tam, předpokládám, zbyly po vyhnaném prešporském patriciátu. Dům byl jedním z mála, který byl vyjmut ze zkázy, která krátce předtím dolehla na celé okolí.
Dům byl jedním z mála, který byl vyjmut ze zkázy
Milan Lasica píše: Po štyridsiatom osmom to išlo celé dosť prudko do kelu. Slovakizácia sa zmenila na boľševizáciu a to postihlo nielen Nemcov a Maďarov, ale aj Slovakov. Tých, ktorí sa chystali žiť mestským životom. Úradnikov, podnikateľov, bankárov a iných podozrivých vysťahovali tam, odkial voľakedy prišli – na vidiek. Do viliek pod Slavínom, ktoré bohatnúci Slováci postavili, nasťahovala sa elita robotnickej triedy, komunistickí funkcionári. A Bratislava sa začala pomaly, ale isto meniť z malého velkomesta na veľkú dedinu.“
Kvůli jeho stavbě a z něj vedoucí silnici vzal v šedesátých letech za své velký kus Starého Města
Byl jsme tehdy samozřejmě na hradě, vzpomínám si, že tam jeden starší bratislavský průvodce ukazoval tajně a pokoutně, jakým směrem bydlí Dubček a všichni se u toho tvářili, že je to velké tajemství a velké riziko se o něčem takovém jen bavit, bůhví, jestli tady nějaký práskač... Byl jsem též na ostře střeženém Děvíně, ze kterého jsem poprvé v životě hleděl přes soutok Moravy a Dunaje - je to ostatně monumentální výjev - přes železnou oponu, na Západ do Rakouska. Vyšlapali jsme na Kamzík a vyjeli jsme výtahem na most SNP, což jsem si letos po těch letech neodpustil, vyjel jsem tou šikmou nohou po víc než třiceti letech nahoru – stojí to šest a půl eura, fouká tam dosti a člověku se točí hlava, ale stojí to zato. Tehdy, před třiceti lety, stál ten most sotva sedm let, Gustáv Husák (aspoň předpokládám, že si to Husák nenechal ujít) se po něm prošel 26. srpna 1972, takže to bude za chvíli čtyřicet let. Při té příležitosti mu má být vráceno jméno SNP čili Slovenského národního povstání, kdyby někdo nevěděl, co ta zkratka znamená, které mu po listopadu 89 ne asi právě z nejrozumnějších důvodů sebrali a přejmenovali na neslaně nemastný Nový most.
Kvůli jeho stavbě a z něj vedoucí silnici vzal v šedesátých letech za své velký kus Starého Města, skoro celé Podhradí-Schlossgrund, čtvrť zvaná Zuckermandel, přimykající se k hradnímu kopci, dále skorá celá židovská čtvrť, z níž zbylo pár solitérů, takže synagoga, postavená koncem 19. století v maurském stylu, je nyní jen překližkovou kulisou. Auta svištící z Petržalky skrz město zcela odřízla vchod do korunovačního dómu svatého Martina, který se musí složitě oblézat, když ho chcete najít. Jako by tomu městu někdo přeťal tepny na ruce.
Synogoga postavená v maurském stylu je nyní jen kulisou
Tam někde, v těch místech, kde je nyní silnice, měl být hrob pozoruhodného rakouského sochaře Franze Xavera Messerschmidta (1736 – 1783), který proslul sérií šedesáti devíti bizarních, různě se šklebících a pitvořících se hlav, které vytesal do bělostného alabastru. Velká část z nich je nyní chloubou sbírek vídeňského Belvederu. Messerschmidt, o kterém se už za jeho života říkalo, že je ve spojení s ďáblem, žil poslední roky v čtvrti Zuckermandel pod prešporským hradem. Když zemřel, věřilo se, že jeho tělo odnesl ďábel rovnou do pekla a rakev, ve které má leží, je prázdná. Místní kněz ho zprvu odmítal pochovat, musel zasáhnout až jeho osvíčenější představený. Pochovali ho na místní hřbitově sv. Mikuláše, ovšem záhy se zapomnělo, na jaké místo: byla to doba josefinských reforem, to se pohřbívalo všelijak, třeba do hromadných hrobů. Až teprve v roce 1941 mu ctitelé postavili symbolický pomník. V šedesátých letech zanikl celý hřbitov a s ním poslední stopa po pozemském těle tohoto pozoruhodného umělce, který nemá nikde svůj hrob. Dnes po místech, kde snad stál, fičí městská doprava. Schválně se podívejte na některou z jeho kamenných grimas. Šklebí se na nás ironie dějin.
