Země, nad níž se už týden neukázalo slunce, zamrzla a pokryla se špinavými zmrzky. Chodníky posypané popílkem a solí nepříjemně vrzají a suše křupou. Všude plno na kost zmrzlých psích hovínek, lidé si myslí asi, že ve sněhu se lejno snad nějak rozplyne. Navíc to klouže, ale nevesele, když spadnete, ani z toho nemáte radost, jako byste za letošího počasí měli. Na horách je to možná lepší, ale o tom ať si píší jiní.
V tomto díle fotoblogu využiji své jednodenní reportážní cesty do Českých Budějovic, kam jsem odjel "zachraňovat" galerii, což berte prosím s rezervou. Skutečností nicméně je, že bych se tam nevydal, kdybych nebyl přesvědčený, že se tam chystá spáchat blbost a zároveň křivda, že takové věci jako zrušení fungující a navíc výjimečné galerie, by se neměly přejít jen tak a že vůbec tady nejde jen o Budějovice, i když o ně v první řadě. A zároveň jsem se do toho města chtěl po letech podívat, i když pouze na pár hodin a v takové zimě.
Ale ono to skutečně na procházky nebylo. Přijeli jsem tam s milým fotografem Viktorem Chladem před jedenáctou, v jedenáct už začala tiskovka, ta trvala hodinu, pak jsme si dali oběd v Myslivecké restauraci, což byl zážitek, potom s Michalem Škodou kávu v jedné kavárně, potom jsem to musel sepsat, to mi pomohl budějovický fotograf ČTK David Weiss, který nás vzal do klubu, nebo jak to nazvat, U Beránka, kde jsme dostali čaj s medem, Viktor hledal připojení, já psal článek, mezitím se setmělo, poslal jsem článek a jeli jsme domů. Tak to bylo všechno.
A já tu teď vložím ten článek, který jsem před týdnem, ve středu odpoledne psal v Českých Budějovicích na známé ulici Krajinské a jenž vyšel ve čtvrtek v LN.
Budějovický unikát se bráníJe pravděpodobné, že taková galerie jinde v této republice není, a možná, že je výjimečná i ve střední Evropě. Zcela jedinečná je v Českých Budějovicích. Otázka je, zda tam o tom vědí. Minulý týden totiž místní městské zastupitelstvo dalo vědět, že Galerie současného umění má co nejrychleji, snad k poslednímu lednu, ukončit svou činnost. Samozřejmě důvodem mají být peníze, provoz údajně radnici stojí 1,1 milionu, což je prý pro město s tak napjatým rozpočtem neunosné. Tak to oznámil náměstek primátora Rudolf Vodička na tiskové konferenci 14. ledna. To, co mělo být zřejmě rutinním rozhodnutím, které se přejde bez větší pozornosti, vyvolalo okamžitou pozornost a vlnu, lze-li to tak říct, zděšení. Jak už to v posledních letech bývá (vzpomeňme na v lecčems podobný loňský případ Rudolfinum), rozšířila se ona informace rychle po internetu a komunitních serverech, kde okamžitě vznikla petice na obranu galerie, kterou podepsaly působivé a známé osobnosti a na stůl budějovického primátora Juraje Thomy (ODS) začala docházet korespondence od kunsthistoriků a umělců, na kterou asi nebyl zvyklý ani připravený. "Kulturní fronta" zareagovala spolehlivě a bez ironie na správném místě. Tentokrát se k ní přidal i jinak nevyzpytatelný poslanec Jandák, který jihočeskému reportérovi ČT Šenkýřovi řekl, že si půjde pro záchranu galerie před českobudějovickou z radnici kleknout. Takovou podporu šéf galerie Michal Škoda nečekal a s posledním zastáncem si prý neví osobně rady. O co by České Budějovice a s nimi potenciálně i zdejší kultura přišly? Dalo by se říct, že v klasicistním domě na rohu onoho slavného rozlehlého náměstí Přemysla Otakara I. vznikl za posledních deset let unikát. Se skromným rozpočtem, s minimálními možnostmi propagace, píár a lobbingu tu funguje instituce, která by v zahraničí, na Západě, mohla zdobit i podstatně větší města než jsou regionální ospalé Budějovice. Podívá-li se člověk s jistým povědomím o současném výtvarném umění na program výstav, které se tu uskutečnily, pak musí uznat, že tu za prvé vystavoval snad kompletní seznam soudobé mladé české výtvarné scény, laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého, jména, zavedená i ta, která aktuálně "frčí"; a za druhé – a to je skutečně unikát – se sem Michalu Škodovi podařilo nalákat pozoruhodná jména současné světové scény, umělce, kteří vystavují na mnohem snobštějších a elitnějších místech než je jedno jihočeské náměstí, a přitom o něm vědí a mají o něj zájem. První patro domu, který by si zasloužil rekonstrukci, se tak stalo široko daleko asi nejvýznamnější galerií se zaměřením na konceptualismus a minimalismus a na přesahy mezi výtvarným uměním a architekturou: loni se tu například konala výstava díla ateliéru Jana Kaplického Future system, také v souvislosti s plánovanou stavbou "Rejnoka", koncertní haly, jejíž základy by měly být letos vykopány. I proto mohl člověk z centra mít pocit, že na jihu Čech se může podařit něco, s čím má Praha problém , architekt, který je vyštván z Prahy, zde najde pochopení , to, co nezvládá Národní galerii, se "minimalisticky" může povést v prostorách ne větších než je jeden pěkný byt. Teď právě je tento kvartýr pomalován minimalistickou šachovnicí hvězdy anglické "mladého umění" Liama Gillicka (viz LN, 15.ledna). Kurátor Michal Škoda po oznámení, jaké jsou plány radnice, začal dělat to, co asi každý, ničí-li mu někdo nekompetentní jeho dílo. Začal se bránit a hledat pomoc. Radnicí už za to byl nazván v tisku hysterikem, protože radní, jak nyní tvrdí, nic takového jako rušit galerii v úmyslu nemají a věc jen byla špatně pochopena. Včera se prostorách ohrožené galeri uskutečnila improvizovaná tisková konference, která mi v lecčems připomněla loňskou tiskovku Petra Nedomy v Rudolfinu, kde současný šéf mluvil o tom, co připravuje a co už možná nebude moci uskutečnit. Také Michal Škoda v obligátním černém intelektuálním "looku" mluvil o plánech "své" galerie a o tom, co hrozí jedním mocenským rozhodnutím radních. Podle jeho přesvědčení je potřeba ušetřit milon korun jen výmluva, za kterou se skrývá úmysl dům prodat či jakýsi kalkul jednoho z radních. Po celou dobu vedení galerie se navíc setkával ze strany radních s naprostou či skoro naprostou (dvakrát byl pan primátor na vernisáži) ignorancí, nezájmem o to, co se v galerii děje a co s ní bude dál. Na to byl prý zvyklý, ostatně věděl, že s takovou koncepcí nebude galerii nikdy obléhána masami, jež radní zastupují, ale věřil,že své publikum si najde. A že v Českých Budějovicích se může najít vrstva, která takové umění bude ochotna přijmout. Zbytek pak dojede z Prahy a okolí – a kdyby měl na bilboard, tak třeba i z Lince a Pasova. Však také návštěvnost v posledních letech stoupala a loni do galeriie přišlo osm a půl tisíce návštěvníků, což zase není tak špatné číslo. V tuto chvíli se zdá se, že radnice přece jen cítí, že svým úmyslem galerii likvidovat přestřelila, a začala couvat. Prý se prostředky najdou. Po tiskovce mi mluvčí primátora řekl, že takové galerie si město váží – když teď vidí, kdo všechno se jí zastává. On osobně je tu poprvé, ale asi sem začne chodit. Třeba to bylo nakonec k něčemu dobré. Jiří Peňás |
Přinejmenším jednu věc tu musím opravit: napsal jsem, že náměstí se jmenuje Přemysla Otakara I. a ono se samozřejmě jmenuje Přemysla Otakara II.!, neboť to byl on, kdo je kázal roku 1265 založit – tedy ona už na soutoku Malše s Vltavou nějaká osada byla, ale Otakar tu tomu dal řád a lokační náležitosti. (Zajímavé je, že se na tak frapantní chybu nikdo neozval, to stačí napsat špatně přechodník a už máte zavalenou poštu.)
Důležitější ale je, co se s galerií bude dít dál. Před chvílí jsem telefonoval s Michalem Škodou (mimochodem, on je sám úspěšný umělec, snad by se dal charakterizovat jako prostorový geometrista nebo lyrický inženýr radikální abstrakce, ale to tu nahazuji jen tak zkušebně), tak tedy Michal Škoda mi říkal, že ve středu zasedá představenstvo města a on osobně očekává, že rozhodnutí bude odročeno, jednak proto, že pan primátor je na dovolené, a za druhé si myslí, že teď nebudou chtít na radnici přijímat žádné závěry, protože viděli v posledních dnech, jakou reakci to způsobilo. Spíše se domnívá, že budou hledat cestu, jak z toho bez ztráty cti vycouvat a nějak to zahrát ke kompromisu. Takový dojem jsem měl ostatně před týdnem i já. takže Michal Škoda připravuje na začátek února výstavu fotografky Jolany Havelkové, co bude dál se uvidí.
Teď tedy několik ilustrací onoho dne. Tato je historická, neboť výstava Liama Gillcka (nar. 1964), hvězdy módní vlny "Young British Artists" (nejznámější figurou je Damien Hirst, ale Gillik spíš než se žraloky a zebrami pracuje s liniemi a prostorem) v neděli skončila a teď se pravděpodobně v galerii maluje, neboť jeho výstava spočívala ve vymalování stěn galerie černobílými pravoúhlými diagramy, jak můžete vidět. Zajímavé to bylo především, když jste se postavili tak, že jste viděli do několika pokojů zároveň, takže jste měli pocit, že jste uprostřed nějaké dominové stavebnice nebo tak. V každém případě to bylo zvláštní a dovedu si představit, že se mohli najít návštěvníci, kteří se buď sháněli po obrazech - nebo ti progresivnější si tak budou chtít vymalovat byt.
Toto je z té "tiskovky", kterou ve středu svolal Michal Škoda; po jeho boku stojí lektorka Šárka Kosová, která v galerie vede programy pro školy, a výtvarník a učitel na místní pedagogické fakultě Zdeněk Hosman. Byli inciátory petice Změňme politiku, kterou podepsalo hodně přes tisíc lidí.
To jsou novináři, asi většinou z Českých Budějovic. Jedné té slečně třikrát zazvonil telefon a vždy byla překvapená, že to je její. Byla tam také kamera ČT, potom mi Michal Škoda říkal, jakou má taková kamera pořád magickou moc a sílu: stačí s ní někam přijít a místní politici se chovají a mluví úplně jinak. Tady to prý taky zafungovalo.
Toto je pro změnu galerie trofejí. Hlad nás vehnal do poněkud obskurně, lynchovsky vyzdobené myslivecké restaurace (na druhé straně je logické, že v myslivecké restauraci visí na stěnách tohle, nikoli třeba modely letadel), která byla na náměstí hned nejblíže po ruce.
Na její stěně byl celý pošumavský revír, včetně již zřejmě vyhynulých druhů. Byli jsme ale spokojeni.
Ještě jednou Michal Škoda. Chtěl jsme ho vyfotografovat tak, aby byl vidět dům, kde se "jeho" galerie nachází. Jenomže to vyšlo tak, že ho téměř celý překrývá. Je to zkrátka ten světlý barák, jenž mu roste z hlavy. Zato je pěkně vidět renesanční, pak barokizovaná radnice. Mají to kousek.
No a to jsou slavné Masné krámy, hospoda s Budvarem. Nebyl jsem tam šestnáct let, naposledy na výletě na jih s Michalem Vieweghem, Martinem Reinerem-Pluháčkem a Jáchymem Topolem, to bylo v roce 1994. Mládí... Kluci si určitě vzpomínají. Pak už se taková cesta v tomto složení nikdy neopakovala. Tak tím bych dnes skončil. Snad už se oteplí. A hlavně ať vyleze slunce!
