Když pak vystoupí na nádraží Zbiroh, je překvapen, že má před sebou ještě slušnou cestu, neboť město je vzdálené čtyři kilometry. Někdy jezdí autobus. Teď právě nejel.
Nádražní budova je rozsáhlá a stavěná pro jiné časy. Na málo zřetelné pamětní desce jsem si přečetl, že tu byl dva dny před Štědrým dnem 1943 zatčen přednosta stanice Václava Hejduk, který byl pak vláčen po věznicích v Praze, Vratislavi a Drážďanech, kde zřejmě zahynul. Jiná pamětní deska byla věnována nádražní restauraci, která zanikla někdy v minulých letech. Nápis „teplá jídla po celý den“ vzbuzoval poněkud nostalgii po časech, kdy nádražní hospody byly samozřejmostí a jejich návštěva patřila k cestování. Samozřejmě, že to byly zaplivané špeluňky, ale když vám na tomhle vymrzlém a ze všech stran pustém nádraží ujede vlak a je podvečer 21. ledna, není právě moc příležitostí se něčím rozptýlit. Mně tedy naštěstí nic neujelo, ale z té představy mi přejel mráz po zádech.
Z druhé strany je nádraží dvoupatrové, takže se do něj vchází schodišťovou dvoranou, nyní zpustlou, ale dříve jistě reprezentativní: keramické dlaždice dodala firma Bárta a Tichý. Kolem dveří byl portál a podél schodiště zábradlí z ozdobné litiny. Na průčelí stojí balkón, z kterého mohl pan přednosta vítat cestující, které přivezly povozy či autokary z okolí. Na balkóně a na oknech byly muškáty. Pan přednosta byl dobře naladěn a oholen. Vlaky byly čisté a dochvilné. Jeho nádraží vypulírované a pohostinné. Kolem něj květinové záhony. U boudy pes. A tak dál. Konec sentimentu.
Vydal jsem se na cestu, která vedla skrz pár stavení se jménem Kařízek – větší Kařez leží na druhé straně tratě. Nádraží by se tedy spíše mělo jmenovat Kařez, což by se ale mnohým – mně tedy určitě - špatně vyslovovalo při kupování jízdenky, proto ministerstvo dopravy darovalo stanici Zbirohu. I zde, v Kařízku, jsem našel těžko čitelnou pamětní desku. Byla věnována Jaroslavu Merhautovi, zavražděnému za heydrichiády v pražských Kobylisích.
Sešel jsem pak ze silnice a šel po lesní cestě, značené modře a pojmenované jako „stezka protifašistických bojovníků“. Tou jsem se tedy blížil, zčásti klouzal ke Zbirohu. Zdálky byl vidět táhnoucí se kopec, na jehož vršku vykukovala věžička. Na tom místě, na dosah důležité zemské cesty z Prahy do Bavor, byl vybudován hrad, o němž je první zmínka z roku 1230 v listině plaského kláštera. První rod, který je s ním spojen, se jmenoval Sulislavci, pak přešel do rukou Drslaviců, kteří tu vybudovali gotický hrad, který doktorka Dobroslava Menclová řadí mezi hrady předklasické gotiky sasko-hessenského typu a který je charakterizován „věží stavebně nesvázanou s hradbou, ale postavenou volně za ní". Takové hrady stály na ostrozích a v blízkosti dálkových cest. V roce 1333 ho koupil mladý markrabě Karel, který se právě vrátil do vlasti a dával dohromady opěrné body své příští moci. Jenže už za tři roky jeho otec Jan, který měl jiný přístup k majetku a povinnostem, hrad prodal Petrovi z Rožmberka, jehož rodu to tu patřilo s městečkem v podhradí dalších sto let, než město a hrad koupil v roce 1431 Zikmund, jenž ho však hned zase zastavil svým věřitelům. Z těchto dob zůstal Zbirohu městský znak v podobě rožmberské růže a novodobý reklamní slogan „zámek tří císařů“, tedy Karla, Zikmunda plus Rudolfa, který se k hradu dostal tak, že ho roku 1593 zkonfiskoval Ladislavu Popelu z Lobkovic, když přišel na tzv. lobkovické spiknutí.
Za Rudolfa se z hradu stal renesanční zámek s jednopatrovým palácem a se dvěma křídly. Kolem hradu byla založena daňčí obora a v podhradí obora jelení. Věž dostala měděnou makovici a pozlacenou špičku. Tu jsem tedy viděl zdálky.
Nejvíce se na podobě zámku podepsal a de facto takovým, jakým je dnes, ho učinil pozoruhodný muž, gründer, hochštapler, fantasta i génius, Bethel Henry Strousberg (1823 – 1884), pruský podnikatel židovského původu, který fantasticky zbohatnul na stavbě železnic. V roce 1868 koupil za deset milionu zlatých od rakouského státu zbirožské panství v představě, že zde založí mohutné železárny, pro něž bude plundrovat brdské lesy a z místního obyvatelstva, které se industriálně nejdále dostalo ke cvočkařství, učiní proletariát anglického typu, o nichž právě v té době psali Marx a Engels. Celá historie je podrobně vylíčena v pěkném románu Adolfa Branalda Král želenic z roku 1959. Kniha je pokusem napsat „pokrokový román“ tak, aby se vlk nažral a důstojnost dobrého spisovatele, jímž Branald byl, zůstala celá, hned bych si ji zase přečetl.
Ze Zbiroha se tedy Manchester nestal, ale Strausberg tu zanechal pomník trvalejší: kompletně přestavěný zámek. Dočítám se, že na to šel šíleným tempem, že celá masivní přestavba, vlastně celá stavba trvala sotva dva roky, 1869 – 70, během nichž mu podle návrhů berlínského architekta Augusta Ortha postavili honosné, byť trochu procovské sídlo ve stylu italské vrcholné renesance. Ti lvi na podstavcích jsou tam z oné doby, nebudou to zřejmě čeští lvi, nýbrž lvi kosmopolitní.
Chudák Strousberg se ze Zbiroha dlouho netěšil, první průšvihy přišly velmi záhy, protože železná ruda, těžená u Mirošova, byla nekvalitní a plná fosforu, se kterým si tehdy hutě nemohly poradit. Velkolepé plány vybudovat na Zbirožsku obrovský kombinát se zadrhávaly a po krachu vídeňské burzy v roce 1873 se i u Strousberga vše sunulo k bankrotu, který na něj dopadl v 1875. O panství přišel a na Zbiroh se už nikdy nepodíval.
Já se ovšem na něj také moc nepodíval. Přicházel jsem do městečka, které se vine pod kopcem, a nebe se zatahovalo. Přešel jsem Zbirožský potok a stoupal zvedajícím náměstím, které se táhlo ke kostelu. Zapadl jsem do radniční hospody a sedl si ke stolu co nejdál od televize a pípy, za níž se opíral postarší hospodský, který, když to viděl, vzdychnul. Když mi nesl jídelní lístek, pochopil jsem proč. Znatelně kulhal, ba sotva se vlekl. Uvažoval jsem, zda si mám tedy přisednout blíž k pípě. To jsem však neučinil hned, aby to nebylo nápadné a on snad se necítil zahanbený. Zatímco jsem řešil tuto prekérní situaci, doporučil mi houbovou omáčku, s čímž jsem hned souhlasil, aby nemusel znovu k mému stolu. Když odešel do kuchyně, hbitě jsem se přemístil. Houbová omáčka byla výtečná, dal bych jí čtyři skřížené vidličky a jednoho smrtihlava za riziko spojené s konzumací hub. Venku se zatím strhla chumelenice.
Záchranou se mi jevilo muzeum. Před ním jsem si zahanben uvědomil, že jsem zapomněl, kdo je místním rodákem, ba i umrlcem, samozřejmě: Josef Václav Sládek! Ba dokonce letos má sto let od smrti! A všechno ve Zbirohu. Jak jsem na to mohl zapomenout? Nad portálem muzea byla pamětní deska. Muzeum stojí na místě, kde se snad měl v roce 1845 narodit. Dům je mezitím nově postavený. Sládkův otec byl zednický mistr, matka byla dcerou pekařovou: ty dojemné české malé poměry...
Muzeum se Sládkovou pamětní síní bylo zavřené, otevřená byla výstava vtipů Wintera-Neprakty. Šel jsme se tedy pobavit. Tématicky se vtipy vztahovaly k lesům, myslivosti a k houbařství: houby šly Winterovi vždy dobře, zvláště hříbci a muchomůrky se mu dařili.
Jedna kresba byla ilustrací nejslavnější Sládkovy básně:
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd
Slávu této křehké, něžné, ekologické básně ještě povýšil Andrej Stankovič, jenž stvořil variaci, jíž pak s úspěchem zpíval Jim Čert – on ostatně dobře věděl, o čem je řeč.
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhustší je strach,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vrah...
Tam taky saně chodí pít...,
...a já tam musím ve dne v noci
ku pomoci
v háku být
Tento aktualizovaný výjev však bohužel Neprakta už nevymaloval. Přitom mu draci šli taky docela dobře.
Cesta na zámek vedla pak již výrazně vzhůru. Minul jsme kostel sv. Mikuláše, který byl krásně opravený, ale v sobotu odpoledne asi rozumně zavřený. Pak jsem šel už jen po instinktu, neb nebylo vidět skoro na krok. Na louce před zámkem se poněkud vyčasilo a já mohl udělat tento prostý záběr. Ta část s prosklenou střechou, to je hala, v níž Alfons Mucha vytvořil ty své slovanské bilbordy, Epopeju... Ale o tom už se toho napsalo spousta a tato věc nebyla tentokrát mým cílem.
Já tam jel vlastně za něčím jiným. Za Leonardem. Tedy respektive za tím, co se za Leonarda vydává.
Já tam jel vlastně za něčím jiným. Za Leonardem. Tedy respektive za tím, co se za Leonarda vydává.
Obraz, který ze všeho nejvíc připomíná nějakého lesníka z Tyrol, namalovaný někdy na přelomu 18. a 19. století (to je můj laický odhad stáří obrazu) byl začátkem ledna s velkou slávou a s policejní ochranou přivezen na Zbiroh. Teď je zavěšen v posledním sále výstavy Příběh rytířského řádu templářů, což je komické, protože je-li ten obraz vydáván za autoportrét Leonarda da Vinci, pak je to úplný nonsens, neboť Leonardo neměl a nemá s templáři nic společného. Vzhledem k tomu, že však nejspíš ani obraz nemá nic společného s Leonardem, je to vlastně fuk, mohl by tam viset třeba Lenin, namalovaný Trockým nebo Krupskou nebo to jedno kdo.
Já tu nepíšu investigativní žurnalistiku, já tu píšu osobní zápisky, proto se nebudu pouštět do podrobností a nebudu ani rozplétat, co a kdo a proč je zatím. Jen napíšu, že jde nejspíš o velmi výnosnou boudu a že tato bouda je sice podnikána jaksi soukromníky (zámek vlastní společnost Chateau Zbiroh a "koncepce" výstavu o templářích je dílem známého odborníka na komerční mystiku Bohumila Wurma), nicméně "podporu" jí poskytlo ministerstvo kultury, plzenský episkopát a italská ambasáda, neboť z jižní Itálie, z jednoho provinčního muzea, byl obraz dovezen.
Historička umění Milena Bártlová komentovala podnik na www.artalk.cz takto: podle ní jde o "v koncentraci a nadsáze frašky výstižný odraz podoby světa, v němž žijeme: klientelismus a korupce napříč společností včetně veřejnoprávního média, podivní podnikatelé, nekulturní politická elita, nevzdělaní novináři, přehlížení vzdělanci."
Ovšem svět a lidé touží být klamáni. A touží po pouťových senzacích. A tak jedou na Zbiroh, kde visí údajný Leonardo a po absolvování docela běžné výstavy, za kterou by nikdy takových 290 korun, co tu stojí lístek, nedali, stanou před obrazem, který se vůbec ničím nepodobá těm obrazům, které Leonardo skutečně vytvořil, ale když už jsou tady, pokývají hlavami, postojí chvíli před tím nepříliš vyvedeným dílkem – a jsou vlastně snad spokojeni. Jdou pak oběd do rastaurace na zámku, kde bylo v sobotu tak plno, že se muselo asi půl hodiny čekat, ale to překousnou, protože to jaksi patří k zážitku.
Na Zbiroze je skutečně plno, jedna skupina za druhou proudí sály, já jsem vyfasoval jako průvodce mladíka, který, vsadím se, měl před tím, než se našprtal text, o nějakých templářích či Leonardovi, jen mlhavé tušení, ale teď tu poučuje, že ti "templáři byli vlastně takoví fanatici" etc., ale to vlastně asi také nikomu nevadilo. Měl jsem pocit, jako bych se ocitnul v Haškově povídce Reelní podnik, v níž majitel blešího cirkusu, kterému zblbly blechy, vymýšlí, čím by se živil: "Lidi jsou volové, čím větší pitomost nebo hloupost, tím více lidí sáhne do kapsy, aby se také mohli na to podívat. Jest třeba nových překvapení pro lidi. " A vymyslí boudu, v níž se neukazuje lidem vůbec nic, jen když tam vlezou, dostanou kopanec do zadku. A má tu úspěch, lidé se jen hrnou. Jako na výstavu na Zbiroze.
